Našla dceři náhradní mámu, aby mohla zemřít na anorexii

Danka pochází ze Slovenska a její celý příběh, jak ho sama popisuje, najdete v knížce s názvem Toho dna se dotýkám už málo Martiny Lupínkové a Lenky Chánové.

Danka pocházela ze dvou dětí, jenže její starší sestru v devíti letech srazilo auto. Nepřežila. V tu dobu Danka ještě nebyla na světě. Lékaři truchlícím rodičům poradili, aby si pořídili další dítě, aby se lépe dostali z té šílené ztráty. A tak se narodila Danka, která už ale od mala měla pocit, že je na světě jako náhradník, že kdyby její sestra nezemřela, ona by se nenarodila. Taky se v rodině na sestřičku, která se navíc jmenovala dost podobně - Janka - hodně vzpomínalo.

„O Jance se říkalo, jak byla šikovná, chytrá, poslušná, samá superlativa. Mně se tolik pozornosti nedostávalo, a tak jsem si ji jako dítě přitahovala: křičela jsem, vzdorovala, kopala. Rodiče neměli emoční kapacitu, aby se o mě starali, protože ještě truchlili, takže mi nadávali a bili mě... tělesné tresty používali hodně,“ vzpomíná Danka.

S jídlem měla Danka problém už od dětství. „Už odmalička jsem nechtěla jíst. Když mě rodiče nutili jíst a já jsem to odmítala a plakala, zavřeli mě na tmavý záchod, kde jsem musela klečet v koutě. Anebo jsem musela jíst na sílu. Rodiče byli veterináři, a když jsem nechtěla jíst, dali na stůl koňskou injekci, a že když to nesním, tak mi ji píchnou. Měla jsem z injekcí hrůzu, byla jsem v napětí, a oni mě do jídla nutili, i když mi z něj bylo zle,“ vypráví dnes už dospělá žena.

Zobrazit příspěvek na Instagramu

Příspěvek sdílený Stop anorexii (@stop.anorexii)

Když bylo Dance čtyřiadvacet let, narodila se jí dcera Barborka. Dva a půl roku poté Danka znovu otěhotněla, ale neplánovaně a byla z toho dost vystrašená, bála se mít další dítě s tak krátkým odstupem. Nakonec potratila a nastoupily obrovské výčitky, že potrat přivolala.

Trauma Dance spustilo anorexii, kterou si prošla už v dospívání. Nakonec začala do nemocnice chodit na infuze, které jí zařídila kamarádka doktorka. „Infuze jsem začala dostávat i doma. Už jsem jen ležela na lehátku a čekala na smrt. Když byl čas jídla, Barborka věděla, že nejdřív dáme napapat mamince, manžel mi dal infuzi a teprve potom se šli najíst oni.“

Pak Danka napsala svému manželovi a dceři Barborce dopis, že zažijí poslední Vánoce a pak končí, že dál už nemá sílu žít. A aby se měl o Barborku kdo postarat, začala jí hledat druhou mámu.

„Seznámila jsem ji s paní, která bude jakoby její máma, už i babičku měla, všecko jsem měla zařízené, že odcházím,“ popisuje žena v knize Toho dna se dotýkám už málo.

Jak celý příběh dopadl, uslyšíte v desátém díle podcastu Stop anorexii.