středa 27. května 2020 Valdemar

Je důležité, aby posluchači podporovali to, co se jim líbí, říká rapper James Cole

James Cole, vlastním jménem Daniel Ďurech, je rapper, který byl členem kultovní rapové formace Supercrooo. V minulých letech vydal alba pod pseudonymy jako Stanley Kuffenheim nebo Kapitán Láska. 14. února 2020 vyšla deska s názvem M.R.D. Pod ní je Daniel Ďurech podepsaný opět jako James Cole. V rozhovoru je řeč nejen o samotné desce, ale i o nervozitě před koncerty, o současné rapové scéně nebo o streamovacích službách.

Jaké jsou první názory lidí na desku? Jsi s ní spokojený ty?
Lidi říkají, že se jim líbí a jsem s ní spokojenej i já.

Co znamená M.R.D.? Kdo je to Money Rain Dancer?
Money Rain Dancer je můj novotvar, severoameričtí indiáni mají rituály přivolávání deště a tohle je vlastně přivolávání deště peněz, takže Money Rain Dancer je ten, který přivolává déšť peněz přes rituál. Je to ten indián na obalu desky. Ale já si to nedal jako název desky, protože chci, aby pršely prachy, jde o to, že je to určitá metafora pro osobu rappera. Dejme tomu, že začneš rapovat, narentuješ si auta, hadry, šlapky a tak dál a nemáš na to prachy, ale v tom klipu děláš, že máš spoustu peněz a když vydržíš dlouho vzbuzovat tuhle iluzi, tak za tebou přijdou ty skutečný peníze. Takže je to metafora pro ten rap jako takovej. Je to umění, ale součástí toho umění jsou nějaký rituály přivolávání peněz.

Stalo se ti to?
Já jsem nikdy touhle cestou nešel. Nikdy jsme nijak extra nepouštěli peníze do toho, abychom vypadali bohatší, než jsme.

Tuhle desku už jsi zase vydal pod jménem James Cole. Proč jsi to nevydal pod nějakým dalším alteregem jako jsi to udělal s některými předchozími deskami?
James Cole je prostě taková moje základní rapová identita. Tahle deska není příběh jedný konkrétní postavy, takže tady jsem to nepotřeboval. Tohle je rapová deska Jamese Colea, zatímco Stanley Kuffenheim byl úplně jinej charakter.

Jak vypadají tvoje aktuální koncerty?
Obecně platí to, že na živých hraních můžeš vymýšlet leccos, ale nejlíp funguje, když hraješ hity, takže ta strategie u většiny kapel, třeba i rockových, je zařadit do playlistu nějaký novinky z toho novýho alba a zbytek docpat předchozíma hitama. 10. dubna je pražskej křest ve Stormu, 17. dubna je křest v Brně na Flédě a tam zahraju z té desky drtivou většinu. Já mám třeba na každé desce věci, který se úplně nehoděj na živý vystoupení, protože to jsou spíš poslechový věci, takže ty z toho třeba dám pryč a zahraju zbytek desky.

Hraješ i ty věci, kde zpíváš?
Jak který. Některý se zpívaj blbě a nehoděj se do toho rapovýho setu. To už bych radši udělal celej zpívanej koncert ve stylu Kapitána Lásky a zase to pojal trochu jinak. Tenkrát když byl Kapitán, tak jsem asi dva roky udržoval živou kapelu a odjeli jsme tak třicet nebo čtyřicet koncertů v živé sestavě.

Je to hodně jiný než rapovej koncert?
Je to naprosto diametrálně odlišný. Už jen ta úroveň nasazení, který do toho musíš dát. Musíš vzít dodávku, nabrat lidi, naložit nástroje, všechno nazkoušet, jet brzo na zvukovou zkoušku před koncertem, ubytovat spoustu lidí, řešit logistiku, řešit, kdy ti lidi budou jíst a už jsi řádově jinde, už se staráš o celou rockovou partu.

A na pódiu ti je jedno, jestli zpíváš nebo rapuješ?
Obojí má svoje. Tím, že nejsem kovanej zpěvák, tak se na to musím víc připravovat, ale zároveň i v těch rapových písničkách mám často zpívaný refrény, takže to zas tak nevnímám. Rozdíl je spíš v tom hraní. Když hraješ z nějakých mašin a elektronických udělátek, je to jiný, než když máš za sebou živou kapelu, ve které je bubeník, basák a kytarista. To je pak organický a je to úplně něco jinýho.

Myslíš si, že rapový koncerty obecně mají daleko víc mrtvou atmosféru než koncerty, kde se hraje jakýkoliv jiný žánr?
Z pohledu fanouška hudby určitě. Když půjdeš jako fanoušek hudby, kterej má rád veškerou hudbu, na rapovej koncert, tak nejspíš zažiješ zklamání, pokud ti lidi nebudou skvělí šoumeni a nebudou mít tu šou nacvičenou dokonale. Z domácí scény funguje naživo dobře Rytmus nebo Kontrafakt. Jde ale o to, že rapovej koncert je pro rapový publikum. Rapovej fanoušek jde na úplně něco jinýho, než je hudební zážitek. Ty jdeš prostě na rapy a tím pádem si myslím, že každej rapovej koncert je potřeba hodnotit z tohoto hlediska, protože když ho člověk začne podrobovat těm kritériím nějakýho šoumenství, tak to většinou nedopadne dobře. A v momentě, kdy se zahraniční jména dostanou do nějakýho vyššího levelu, tak začnou hrát s živou kapelou.

Proč jsi tuhle desku dal fanouškům zdarma?
Těch důvodů je několik. Při albu Stanley Kuffenheim byla nějaká hithitová kampaň, nedoručila se hra, na kterou část těch peněz měla jít, a bylo nereálný to nějak rozpočítávat a vracet lidem dvacet, třicet nebo čtyřicet korun, takže jsem si řek, že lepší gesto bude, když lidem dám desku, kterou jsem udělal. Jsou to wavky ze studia, a to v té kvalitě, která nám tam vyleze. Kdekoliv jinde už je to ochuzený, ať už na cédéčku nebo na streamovacích službách. Kdekoliv jinde už ta hudba nezní tak dobře jako z těch wavek.

Uvažoval jsi o tom, že bys to nedal na Spotify a že bys dal lidem opravdu jen ty plnoformátové stopy?
Je mi jasný, v jakým žijeme světě a že je nutný to mít na všech těchhle službách a na Youtube a všude. Já sám poslouchám muziku na Spotify. Dlouho jsem se tomu bránil, protože jsem celkově nešťastnej kvůli všem těm empétrojkám a tomu zhoršování kvality hudby. Já jsem na Spotify pohlížel skrz prsty, než jsem si pořídil to premium a zjistil jsem, že je to naprosto dokonalý, protože tam mě od jakéhokoliv alba světa dělí fakt jedno kliknutí. Zatím se mi nestalo, že bych tam nenašel desku. Ten koncept té nekonečné knihovny mi přijde naprosto skvělej a doufal jsem, že něco se něco takovýho stane i s filmama, ale to vůbec nedopadlo. Existujou nějaký Netflixy a nějaký služby, kde je jako vždycky pár dobrejch věcí a zbytek nějaký hovní omáčky. Přijde mi, že Spotify je na tom stokrát líp.

Co si na Spotify zapneš za muziku?
Zrovna dneska jsem poslouchal Hugovo album 1000. V uložených albech mám Big Balloon od Dutch Uncles, The Director’s Cut od Fantômas, Magma – Gojira, M.R.D. – James Cole. Kool Keith, Korn, Corpse Flower od Mikea Pattona, Slipknot, Gucci Mane, Sepultura.

Posloucháš sám sebe, aby sis na koncerty zapamatoval texty?
Jenom když děláš ty věci ve studiu, tak do tý doby, než to doručíš lidem, absolvuješ stovky nebo tisíce poslechů jedné písničky. Ten mozek o tom ví, takže to stačí jen zaktivovat a už to tam je. Nemusím se to nějak složitě učit.

A stane se ti, že na pódiu zapomeneš text?
No jasně. Je to o míře připravenosti, ale někdy si dám pár piv a může mi to uletět. Nejdůležitější, když to člověku uletí, je nedát to znát a normálně pokračovat dál. Nejhorší věc, kterou můžeš dělat, a toho se dopouští začátečníci, je, že začneš zmatkovat a říkat lidem, že se něco děje. Tím úplně zničíš atmosféru.

Býváš nervózní?
Jenom při větších akcích. Třeba když je křest nebo větší turné, ale při běžným koncertu vlastně ne.

Dokážeš během koncertu myslet na jiný věci, který bys měl během šou dělat na pódiu?
Párkrát se mi stalo, že jsem to měl skvěle naučený a ta rutina byla tak silná, že mě ten koncert nebavil a uprostřed toho hraní jsem se přistihl, jak projíždím myšlenky a jsem úplně někde jinde. Zatímco schránka nějakým způsobem účinkovala, tak já uvnitř přemýšlel o tom, kam musím na nákup. Ale když je člověk profík, tak nepoznáš, jestli u toho myslí na něco jinýho.

Kdy ses ve svojí kariéře cítil nejlíp?
Nejlíp jsem se cítil teď naposledy, když jsem dělal M.R.D. Protože po těch patnácti nebo dvaceti letech už máš ten proces tvorby úplně jinak pod kontrolou, takže tě tam nezdržuje spousta věcí, který tě na začátku zdržovaly. Když člověk začíná, je ta tvorba hodně o tom nadšení, o radosti a vůli něco udělat. Když něco dělám dneska, je to o hlubším zážitku a práci s tím a o daleko větší radosti než na začátku.

Dokážeš vyhořet při tvoření nových věcí?
No jasně, vyhořet se dá pěkně. Zasek jsem se, že jsem dělal desky, udělal jsem několik písniček a najednou jsem se v tom rozpatlal. To se může stát jak nic.

Máš svou oblíbenou sloku nebo písničku sám od sebe?
To asi nemám. Pro mě je vždycky nejoblíbenější ta věc, na který zrovna makám. Nedělám to, že bych nějak revidoval svoje dílo, ale s odstupem času si po několika letech pustím třeba starší věci a nechám to na sebe působit s odstupem toho času a pokaždý zjistím něco novýho. Ale obecně jsou pro mě ty starý věci rejstříkem chyb. Samozřejmě se mi vybaví ta éra života, kterej jsem žil, ale je to spíš o tom, že cejtím, co tam je blbě. Ale některý ty desky nebo projekty už jsem dělal tak dávno, že už si je můžu poslechnout skoro ušima někoho cizího. Někdy se mi stává, že mě vyděsí, jak je to blbý, ale jsou i věci, který mě překvapí a řeknu si, že je to vlastně kvalitnější, než jsem si myslel. Ale tomu se nevěnuju. I když teď jsem si pustil Kapitána Lásku a to mě překvapilo, jak se mi celý to album líbilo, přišlo mi to super, takže možná na Kapitánovi jsou moje nejoblíbenější pecky, který jsem kdy udělal.

A existuje něco z tvojí tvorby, co fakt nemáš rád, co ti přijde trapný?
To bude určitě něco z období Orikoule, tam je nějaká věc Rumbakoule a Švihák lázeňský. Za to bych si vymáchal koule v ledový Vltavě. Ale nejvíc se asi stydím za věc, která vyšla jen na Youtube, to se jmenuje asi To se mám a je to reklama na bazén v Žabčicích. To opravdu doporučuju se na to podívat, protože to je online manuál k tomu, čemu všemu se vyhnout v kariéře. Tady je to zhuštěný do několika minut, takže jsem budoucím generacím zanechal i krásnejch pár příkladů, jak to nedělat.

Počítáš do toho i drogy?
No, teď mluvím čistě o tvorbě, ale obecně platí, že příliš zfetovanýmu člověku se může podařit ze sebe vypotit nějakou muziku, ale dlouhodobě bejt zfetovanej není dobrá strategie na jakýkoliv udržování kariéry.

Co si teď myslíš o českým rapu?
Já z něj mám vlastně docela radost, protože on už to vlastně není českej rap. Českej rap to byl před patnácti nebo dvaceti lety, kdy jsme začínali. Byla to jedna scéna, kterou šlo přehlédnout jedním pohledem a byla to jedna věc. Dneska máš spoustu různejch paralelních proudů a stylů, který se hodně špatně sledujou. Musíš být trochu kronikář a mít znalosti, abys vůbec mohl o českým rapu mluvit. Já jsem hodně obezřetnej, když se mluví o českým rapu, protože v hlavě každýho člověka to může znamenat něco jinýho. Někdo myslí gardu z devadesátých let a někdo kluky z Milion+. Já osobně jsem z týhle situace prostě rád, protože jsem za posledních pár měsíců slyšel hodně písniček, který se mi líbí.

Dej mi příklad.
Nejvíc mě baví Icy L z Dvojlitrboyzz nebo Samey ze Slovenska. MC Gey je krutej. Spousta toho, co jsme zaseli jako Supercrooo s Toxic Funkem v roce 2004, konečně začíná kvést. Třeba ti Dvojlitrboyzz mají Dádu Patrasovou, mají Slávka Bouru a prostě nějakým způsobem cítím navazovaní tady na tu naši demenci a druh našeho humoru, ale přebírají si to po svým a neskutečně tvrdě. Takže já jsem rád za to, jak to dnes vypadá.

Myslíš si, že rap je pořád hlavně o textech?
Texty už nemají primárně o tom, že by se z nich daly vycedit obsahy, příběhy, moudra, dramaturgie a tak dál, ale rap spíš začíná fungovat jako hudba. Je to teď hodně o atmosféře, o vajbu toho tracku a někdo si může stěžovat na to, že jsou to často jen abstraktní slova nebo se tam prostě jen jedno slovo opakuje, ale posluchač jenom třeba nepochopil, o co tam jde. Slovem se tam dneska často maluje a ty se už nemáš dozvědět něco, co ti změní život.

Už víš, jaký směrem se bude teď ubírat tvoje tvorba?
Moje strategie je vědět toho čím dál tím míň. Snažím se vyčistit si hlavu a nechat se strhnout tím, co přichází. V současnosti už mám v hlavě rozpracovaných několik hudebních projektů a rozhodně nechci nechat takovou mezeru mezi projektama, jakou jsem nechával doteď, protože doba je už někde jinde a je to hodně o tom, jak jsi vidět. Vydat desku jednou za dva roky už dneska nestačí.

Je podle tebe posluchač pořád ten, kdo jen konzumuje, nebo má čím dál větší moc?
Posluchač má obrovskou moc. Je potřeba, aby lidi víc podporovali undergroundový umělce jako jsem já. Když něco lidi maj rádi, tak je důležitý, aby to podpořili. Každý to prodaný cédéčko a prodaný triko znamená opravdu hodně. Tímhle způsobem si vlastně fanoušci můžou modulovat skutečnost, protože když lidi budou podporovat ty svoje oblíbený underground interprety, tak je potom nepřeválcuje pár mainstreamových jmen. Já jsem hrozně vděčnej za ten příjemnej život, kterej můžu žít jen díky těm lidem, kteří do mě investujou svou lásku, energii, svůj čas, svoje peníze, svůj zájem a svoje sympatie.

Můžou se fanoušci těšit na návrat Supercrooo?
Nikdy neříkej nikdy, já bych rád s Bauchem něco udělal.

Pražský rapper Hugo Toxxx získal cenu české hudební kritiky Apollo za nejlepší album roku

Cenu české hudební kritiky Apollo za nejlepší domácí album roku 2019 získal raper Hugo Toxxx za svoji loňskou nahrávku s názvem 1000. Vítěze dnes vyhlásili na slavnostním večeru v pražském klubu Roxy, kde zároveň vystoupili někteří z dalších...

Ohodnoť článek

Celkem hlasovalo10 čtenářů

Autoři | Foto Jan Luxík

Štítky hudba, rap, rozhovor, James Cole

Komentáře

Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.

Přihlášení uživatele

Zapomenuté heslo

Na zadanou e-mailovou adresu bude zaslán e-mail s odkazem na změnu hesla.