Dna jsem se nejspíš dotkl. Svou kariéru shrnu v knize, říká talent i rebel českého fotbalu Martin Fenin

Svými výkony upoutal pozornost zahraničních klubů už v útlém věku. V devatenácti letech přišel jako velký talent z Teplic do německého Frankfurtu. Tam zažil skvělý start, ve svém prvním zápase německé Bundesligy vstřelil hattrick Herthě Berlín, za kterou chytal český brankář Jaroslav Drobný. V zahraničí se objevil také na soupisce FC Energie Cottbus i francouzského FC Istres. Za reprezentační manšafty nastoupil v téměř osmdesáti utkáních, ve kterých nastřílel 22 branek. V létě 2017 začal letní přípravu s druholigovým Varnsdorfem. Talent českého fotbalu však naskočil jen do pěti utkání a poté ukončil kariéru, kterou doprovázela řada mediálně známých výstupů.

Po úspěšném vystoupení na světovém šampionátu hráčů do 20 let v roce 2007, kde česká reprezentace skončila druhá za vítěznou Argentinou, se o talentovaného hráče začala zajímat řada klubů, mimo jiné anglické celky Arsenal a Liverpool nebo italský Juventus. Fenin se však rozhodl pro německou Bundesligu. Ve vysněném Frankfurtu však na sebe upozornil nejen skvělými výkony, ale také požárem na balkoně bytu, ve kterém bydlel. Příčinou tehdy byla závada na plynovém grilu. „Byl jsem zrovna v bytě, když dal spoluhráč Markus Steinhöfer na gril maso. Když jsme gril zapnuli, rozhořel se, a jak na něm byla vadná hadička, tak se vznítil oheň,“ poznamenal Fenin. Od požáru tehdy chytnul nejen balkon, rolety, ale také část střechy.

Z hřiště do pražských ulic s letáčky v ruce. Malijský záložník Dembélé vzpomíná na živoření v Česku s úsměvem

Středa, 5. února 2020, 18:00Fotbal

Je to příběh, který by se určitě neztratil ani ve filmovém ztvárnění. Píše se rok 2010 a do pražské Slavie přestupuje mladý dvacetiletý talent z juniorky francouzského PSG. Řeč je o malijském záložníkovi Bassirou Dembélém. Jeho kariéra v neznámé...

Ani další angažmá v Chotěbuzi se neobešlo bez události, na které si smlsla především bulvární média. V polovině října 2011 Martin Fenin vypadl z okna hotelového pokoje. Následně skončil v nemocnici s krvácením do mozku. V dubnu 2009 prošel také aférou, kdy se po prohraném kvalifikačním zápase o MS se Slovenskem skupina fotbalistů odebrala k "oslavě" při společnosti mladých dam. To neuniklo pozornosti fotografů a sponzoři reprezentace poté tlačili na svaz, že takto by se reprezentanti neměli chovat, i když mají "po pracovní době". Na základě této aféry byl 8. dubna 2009 vyloučen z reprezentace. Ale již v létě 2009 byl koučem Františkem Strakou povolán zpátky.

Všechny slasti i strasti své kariéry, která skončila tak rychle, jako začala, se chystá popsat čtenářům v knize Na rovinu, kterou píše společně s Jakubem Kohákem. Dopředu upozorňuje, že ne vše je tak, jak kdysi dávno psala bulvární média.

Jak se ti teď daří, Martine?
Prožívám šťastné období. Mám skvělou přítelkyni a jsem zamilovaný. Takže si nemůžu stěžovat. Jsme spolu krátce, ale plánujeme spolu budoucnost a rodinu.

Přítelkyně údajně ani nevěděla, že jsi byl fotbalista. Je to pravda?
Máš pravdu, nevěděla. Tím, že mě ale stále poznává dost lidí, tak se to k ní brzy doneslo.

Nedávno ses v bulváru rozmluvil o tom, že jsi strávil 24 dní v IKEMu. Chceš mluvit o tom, co tě do Institutu klinické a experimentální medicíny dovedlo? Média spekulovala, že šlo o problémy s alkoholem.
Není to tajné, ale říkat to teď nechci. S Kubou Kohákem plánujeme knížku o mém životě a tam se čtenáři všechno podstatné dozví. Právě Kuba je jeden z těch, co mi pomáhali ze dna.

Kdy by se knížka mohla objevit v regálech knihkupectví?
Nejspíš před Vánoci. Bude se jmenovat Na rovinu a objeví s v ní řada zásadních shrnutí mé kariéry. Ne vždy se v médiích objevily pravdivé informace a právě v téhle knížce bych chtěl řadu věcí uvést na správnou míru.

Kdo tvoří knížku víc? Ty nebo Jakub Kohák?
Vždycky když mám nějakou myšlenku, tak si ji napíšu. Kvůli psaní knihy jsem si koupil i diktafon, do kterého jsem si vše nahrával. Ten jsem ale ztratil. (smích)

Co bude nejzásadnějším odhalením, které nikdo zatím neví?
Bude jich tam víc. Nechci v té knížce mluvit o ostatních, spíš jen o sobě. O mých strastiplných okamžicích kariéry i o radostech, které jsem prožíval. Nechte se překvapit.

Mluvil jsi o dně. Máš pocit, že ses ho někdy dotkl?
Těžko říct, pro každého je dno něco jiného. Ale asi ano, měl jsem nějaké náznaky toho, že jsem se dotkl dna. Člověk se musí poučit ze všeho, co zažije. Nic z toho neberu špatně.

Kdyby nebylo tvého rebelského období, živil by ses i teď fotbalem? Přeci jen věk by ti to nejspíš dovoloval.
To je zajímavá otázka. Na druhou stranu, kdybych nebyl takový, jaký jsem, nejspíš bych nebyl svého času tam, kde jsem byl. Ale asi ano, nejspíš bych stále hrál fotbal. Nic s tím nenadělám, všechno je tak, jak má být.

Kdy naposledy jsi vůbec dostal nabídku na angažmá?
Upřímně, poslední dva roky jsem měl takový „festival“. Prošel jsem si něčím, co by se dalo přirovnat k vyhoření. Najednou přišlo prázdno a fotbal jsem už nechtěl hrát. Bylo to ke konci mého angažmá ve Varnsdorfu. Během krátké doby jsem si v přáteláku přelomil ruku, pak jsem otočil auto na střechu, rozešel jsem se s přítelkyní a najednou jsem nějak nemohl. Neměl jsem sílu na to hrát. Od té doby žádná zásadní nabídka nebyla.

Zní to možná hloupě, ale bavilo tě vůbec hrát na české druholigové úrovni po angažmá v Německu a Francii, kde jsi měl úplně jiné podmínky?
Na začátku ano. Ve Varnsdorfu bylo dost mladých kluků, takže jsem tam měl poprvé jinou pozici. Něco jsem je mohl učit. Proto mě to bavilo. Navíc tam nebyl nějak velký tlak. Měl jsem to taky kousek do Teplic, kde jsem bydlel.

Ty jsi v jednom z rozhovorů říkal, že řadu tvých kauz vytvořil sám bulvár. Ty průsery jsi ale dělal, nebo ne?
Teď už je to vtipný, ale tehdy jsem se tomu moc nesmál. Třeba když jsem byl vyhozen z nároďáku za něco, co jsem nikdy neudělal. Byla to ta kauza, která se objevila po prohře se Slováky v roce 2009. Tehdy se objevovaly články typu: „Čeští fotbalisté na hřišti se Slováky sice ostudně prohráli, ale v noci perlili. Pozvali si tam i společnice.“ V knize se k tomu vrátím.

Víš o tom, že tvé kauzy se objevují v řadě textů písní? Například rapper Ca$hanova Bulhar se proslavil songem Swag Martin Fenin. Znáš tuhle písničku?
Berme to tak, že jsem v něčem asi musel být zajímavý, když lidem stojím za řešení. Ne každý, kdo vypadne z okna, má pak písničku o sobě. (smích) Vůbec mi tyhle věci nevadí. Je to docela vtipný. Nikdy bych neřekl, že se může něco podobného chytnout. Jdu třeba po ulici, a nějaký puberťáci na mě „swagují“ a křičí, že jsem legenda. Na začátku jsem to moc nechápal, pak jsem se dozvěděl o téhle písničce a všechno mi to do sebe zapadlo.

Pohybuješ se pořád kolem fotbalu? Čím se teď živíš? 
Snažím se teď trochu rozkoukat. Dobře vím, co dělat nechci. Asi bych se už kolem fotbalu nedokázal pohybovat denně, jako třeba trénovat. U fotbalu bych ale rád zůstal.

Takže kdyby teď přišla nějaká nabídka, aby ses vrátil na hřiště, třeba jako druholigový hráč, odmítl bys ji?
To zas asi nemůžu říct. Musel bych to zvážit.

Pojďme trochu zavzpomínat na tvou kariéru. Jak vzpomínáš na přestup z Teplic do Frankfurtu? V prvním utkání jsi dal Herthě Berlín tři branky a kdo tě do té doby neznal, tak si právě tvé jméno v tenhle moment zapamatoval.
Vzpomínám na to hrozně rád z několika důvodů. Německá kultura je úplně jiná než ta naše. Je tam mnohem větší vděčnost směrem k hráčům a oddanost klubu. I po těch letech jsem s lidmi z Frankfurtu v kontaktu. Místní mě na ulici stále zdraví. Do Frankfurtu se totiž pravidelně vracím. Mám tam byt, který pronajímám.

To je docela odlišné od přístupu Teplic, že? Jsi jejich odchovancem a jak jsi sám několikrát řekl, moc vlídný vztah nemáte.
To není jen o Teplicích, ale o české kultuře. Tady to není o takové té hrdosti a ctění odchovanců nebo lidí, kteří vám pomohli. Strašně rychle se zapomíná. Teplice i tak miluji a fandím jim.

Jak se podle tebe změnila úroveň českého fotbalu od té doby, co jsi opustil Teplice?
Řekl bych, že moc. Je tu ve fotbale mnohem více peněz než dříve a je to dneska mnohem fyzicky náročnější. Je tu navíc hodně těžké prosadit se. Je to paradoxní, ale v Bundeslize máš na vše mnohem více času. Hráči v tuzemsku musí zvládat více naběhaných kilometrů i fyzicky náročnější fotbal. V Česku je to mnohem kontaktnější a méně fotbalové.

Ve všech rozhovorech mluvíš hlavně o svém angažmá ve Frankfurtu, které bylo takovou tvou srdcovkou. Už méně mluvíš o angažmá ve Francii, kde jsi strávil tři čtvrtě roku v Istres. Tam jsi odehrál jen osm utkání. Jak ses dostal právě do třetí francouzské ligy?
Angažmá ve Francii bude taky hezká kapitolka v knížce. (smích) Ani jsem tam neměl hrát. Měl jsem mít angažmá v Teplicích. V té době jsem na severu Čech hrál velmi dobře pod trenérem Ščasným. Ten mě ale v týmu nechtěl a neustále jsem ho musel přesvědčovat. V té době mi můj fotbalový táta, funkcionář Teplic František Hrdlička říkal, že nemám zapotřebí pořád někomu něco dokazovat a že bych si zasloužil jiný přístup někde jinde. Podepsal jsem tedy smlouvu s Teplicemi, kterou jsem měl u něj v šuplíku doma. Pokud by se neobjevilo nějaké angažmá v zahraničí, vytáhla by se a hrál bych aspoň za Teplice. Chtěli jsme počkat do konce přestupního termínu, ale pak se vše podělalo. Pan Hrdlička prodělal infarkt a zemřel. V klubu v ten moment nastal absolutní chaos, protože vedl všechno. Všem jsem říkal, že mám podepsanou smlouvu u pana Hrdličky doma, ale bylo to zbytečný. Utekl jsem tak do Francie jako volný hráč s Máriem Ličkou.

Istres byl třetiligový klub, který měl ambici vrátit se do druhé ligy. Nedokázal jsem se tam i přes dobrou formu moc prosadit, protože francouzský fotbal je hodně atletický. Navíc na podzim bylo Istres poslední ve třetí lize, což nikdo nečekal. Tohle angažmá prostě moc neklaplo.

V roce 2007 jsi získal ocenění „Talent roku“ v anketě Fotbalista roku. Vnímal jsi to jako zásadní moment v kariéře?
Kdo říká, že takové věci nevnímá, tak kecá. Individuální ocenění jsou velká čest. S odstupem času přicházím na to, že ačkoliv je fotbal týmový sport, tak já nikdy moc týmový hráč nebyl. Popravdě mi bylo jedno, jestli vyhrajeme. Chtěl jsem hlavně dávat góly a když to nešlo, byl jsem naštvaný. Neradoval jsem se, když jsme vyhráli. Radoval jsem se, když jsem se trefil.

Čím si vysvětluješ, že řada českých fotbalistů minulé generace se dokázala prosadit ve velkých evropských klubech a dnešní generaci se to příliš nedaří? Je to hráčskou kvalitou nebo přetlakem kvalitních hráčů?
Obojím. Generace, se kterou jsem se potkal v reprezentaci, byla plná vzorů a fotbalových celebrit. Byla tam neskutečná kvalita. Od Baroše až po Ujfalušiho. To teď nemáme.