pátek 29. května 2020 Maxim

Alena Krákorová: Japonsko je pro mě velkou životní inspirací, která ovlivňuje mé myšlení, chování i vkus

Miluje japonskou kulturu, počítačové hry a muziku. Je aktivní zpěvačkou, která momentálně stojí za zajímavým projektem Thy Crystal, který má sdružovat umělce ze všech možných sfér. Cílem je vzájemná spolupráce, spojení, pokora, obohacení… O projektu, metalové muzice, Japonsku a paření her jsme si povídali s Alenou Krákorovou.

Na začátek se musím zastavit u projektu Thy Crystal, za kterým stojíš. Jedná se o otevřenou skupinu lidí, kteří tíhnou k umění a nejedná se o profesionály… Můžeš blíže představit, jaké je poselství Thy Crystal?  
Především se jedná o dobrou myšlenku, která by měla šířit naději a ukázat výhody spolupráce a vzájemné inspirace. Věřím, že v umění nelze klást nějaké hranice a všichni v sobě můžeme pocítit nějaká nutkání či talenty, které chceme uspokojit. Vždy ovšem nejsou vhodné podmínky – zázemí, podpora okolí, finance a tak dále. Mnohdy vzdáme svou snahu o umělecké naplnění na úkor jiných životních priorit. Tímto v sobě ovšem zároveň potlačujeme svou přirozenost a uměleckého ducha. To je velká škoda, protože umění je svým způsobem i terapie lidstva a cesta ke skutečné svobodě. Thy Crystal je symbolem spojení, naděje, pokory a zušlechťování. Inspirace, kterou si vzájemně můžeme dávat, přináší velké obohacení a otevírá brány k novým obzorům.  

Co když se chci stát členem Thy Crystal s tím, že mám třeba písničku, kterou bych chtěl s vámi nahrát? Co mám pro to udělat?
Celé je to zatím v plenkách. Vlastně čekám, co se může z takto idealistického projektu zrodit. (smích) Měl by to být živý a dynamický projekt, který by měl jít svou cestou, avšak abychom ukázali zmíněné myšlenky v praxi, dali jsme první impulzy jednou skladbou a fotoprojektem, na kterých jsem se přímo podílela. Prakticky to funguje tak, že pokud máš třeba nějaké dobré riffy, pro které nemáš využití, můžeš kontaktovat Thy Crystal přes Facebookovou stránku, podělit se a s pomocí Thy Crystal sehnat parťáky (muzikanty, básníky, malíře, tanečníky, fotografy, herce…), kteří by na to reagovali po svém. Může vzniknout zajímavá zpětná vazba, kreativní diskuze, nahrávka, video, živé vystoupení nebo nové přátelství. To nikdy nevíš předem, ale o tom umění právě taky je. Nejde tady o popularitu, o trhání rekordů, ale o sebevyjádření a možnost vytvořit něco nového, bavit se, učit se jeden od druhého a rozvíjet se. Samozřejmě takové spolupráce vznikají často spontánně, ale znám i řadu šikovných umělců, kteří nikdy nedostali možnost se projevit, protože jim chybí motivace. Thy Crystal je motivace vytvořit něco nového a užít si to.   

Líbí se mi snaha sdružovat amatérské umělce… Když pominu peníze, kdy se podle tebe stírá hranice mezi amatérským a profesionálním umělcem?
Asi ji vnímá každý po svém. Pro mě je to nejspíš o tom, vydělat si na živobytí, a když to pominu, nevidím důvod, proč rozlišovat mezi profesionálem a amatérem. Ve sportu to vnímám podobně. Dokud tě nikdo neplatí, můžeš mít skvělý talent, ale nemáš čas ho rozvíjet, protože si musíš vydělat na živobytí. Když tě pak někdo začne platit, zase si to jistě nese jiná úskalí. V obou případech jsi konfrontován nějakou nutností občas dělat kompromisy. Já na tohle raději nemyslím a beru to jako cestu seberozvoje. Pak je jedno, jestli jsi amatér nebo profesionál, makat na sobě musíš každopádně. (úsměv)

Ty sama jsi zpěvačkou metalové kapely Nocturnal Pestilence. Vaše muzika je velmi extrémní… Co tebe osobně přitahuje k tvrdé hudbě? Proč ses rozhodla pro tuto životní cestu?
Někteří posluchači mohou opravdu vnímat Nocturnal Pestilence jako velmi extrémní kapelu, ale pro mě je to hlavně o energii, kterou si naše hudba nese. Je to dost proměnlivé. Někdy zazní pořádná dávka agrese a rock’n‘rollu, jindy naopak tichá melancholie či úzkostná deprese. Hudba je opravdu moje životní cesta, ať už tvrdá, nebo ne. Provází mě od úplného dětství, co si pamatuji, a vždycky byla jedním z hlavních pilířů mého života. Žánrově jsem prošla mnoha styly a ve své podstatě už mi na nějakém rozlišování nezáleží. Poslouchám, na co mám chuť, co dokresluje okolní atmosféru, vnitřní pocity, nálady, prostě se oddávám tomu, co mě zážitkově uspokojí v daný moment, a chci mít z čeho vybírat, takže stále objevuji i nové hudebníky a jsem otevřená libovolným hudebním tipům z různých stran. V mém působení v Nocturnal Pestilence se tohle samozřejmě také projevuje. Ráda střídám vokální polohy a pracuji s hlasem tak, abych podpořila emotivní sdělení, které skladba nese.  

Jak se na tvé metalové aktivity dívá tvé okolí, které se nepohybuje v této sféře? Mají pro tvůj styl zpěvu pochopení?
Popravdě mé okolí je z valné většiny tvořeno lidmi, pro které je hudba podobně důležitá jako pro mě samotnou. V takovém prostředí se samozřejmě setkávám s velkým pochopením a podporou mého vokálního snažení. Pokud jde o reakce lidí mimo hudební sféry, většinou převažuje údiv, případně nepochopení. Setkala jsem se i s názory, že metalový zpěv se ke mně nehodí. (úsměv) Většinou je to pro mě úsměvné, ale samozřejmě je dobré si uvědomit, jak tě vnímá někdo, kdo má v životě zcela jiné zásady a priority než ty.   

Vím, že máš moc ráda japonskou kulturu. Jak se stane, že se holka z Prahy zamiluje do Japonska?
Moje láska k Japonsku má své kořeny u videoher, filmů a anime seriálů. Tyhle projevy japonské kultury mě vždy přitahovaly svým silně emotivním zabarvením, unikátní atmosférou a zpracováním příběhů. Mezi mými nejoblíbenější režiséry všech dob stále má své místo Šion Sono, jehož filmový epos Pod vlivem lásky mě dovedl i k japonské hudbě a obrovské touze se do této tajuplné země podívat. Od té doby už uplynulo pár let a Japonsko jsem navštívila dvakrát. Během obou pobytů se moje pouto k této zemi a její kultuře ještě prohloubilo a uvědomila jsem si, že Japonsko je pro mě velkou životní inspirací, která ovlivňuje mé myšlení, chování i vkus. Jsem za tohle moc vděčná, protože to do mého života vneslo rozměr, který mi pomohl si ujasnit jeho hlavní hodnoty. 

Také máš ráda videohry… Co tě v poslední době zaujalo?
Naposledy jsem si zahrála originální kousek Death Stranding, jehož tvůrcem je Hideo Kojima, pravděpodobně jedna z nejvýznamnějších osobností videoherní scény. Je to obdivuhodný člověk, jehož nekonvenční a zároveň lidský přístup mě naprosto ohromil. Death Stranding přinesl zážitek, který jen těžko najde srovnání. Jedná se v tomto případě o úplně nový žánr, který sice nese určité rysy typické pro svého tvůrce, které známe z Metal Gear série, ale přidává spoustu nového včetně brilantního příběhu. Hra sice má své chybky, ale to patří k životu, nebo ne? Jinak je poslední dobou trochu herní sucho (s výjimkou očekávaných jarních novinek The Last of Us Part II a Final Fantasy VII Remake) a svým způsobem i ticho před bouří, protože později v letošním roce očekáváme příchod herních konzolí nové generace a s tím i velký přísun nových her. Doufejme.  

Vzpomeneš si na videoherní začátky? Na jakých hrách jsi začínala? Cítíš nostalgii?
Rozhodně cítím velkou nostalgii a současně dojetí! Moje první krůčky do čarokrásného videoherního světa jsou spojeny s Atari a PC, nicméně za opravdovou hráčku se považuji až od časů PlayStation 2, kdy se z hraní stala velká vášeň. Toto období bylo pro mě celkově objevné, plné nových pocitů, znalostí i životních změn. Hrozně ráda na to vzpomínám. Byly to hezké časy… a právě videohry na pozadí toho všeho měly velký význam. Kromě mnohé inspirace, skvělých zážitků a emocí, přineslo hraní i přátelství a zájem, který předdefinoval mé další směřování. Nějaký čas jsem totiž pracovala v herním průmyslu, což byla skvělá zkušenost! Pokud jde o konkrétní tituly, které si vybavuji ze svých začátků, musím předně poděkovat svému velkému učiteli, který mě seznámil s PS2 a všechno tohle odstartoval. Společně jsme hráli Mortal Kombat, Dead or Alive, FIFU a já jsem si tehdy uvědomila, jak nerada prohrávám. (smích) Hodně zásadní titul z éry PS2 pro mě bylo Ōkami inspirované tradiční japonskou kulturou a mytologií. Pak jsem ho hrála ještě dvakrát i na PS3 a PS4. Hodně mě už tehdy zaujal Silent Hill, Resident Evil, Persona a spousta dalších, to bychom tady byli hodně dlouho a spíš bych si povídání o hrách nechala pro nějaký podcast, protože jak s tímhle tématem začnu, nebere to konce. (smích)

Ohodnoť článek

Celkem hlasovalo11 čtenářů

Autoři | Foto archiv Aleny Krákorové

Štítky Alena Krákorová, Japonsko, rozhovor

Komentáře

Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.

Přihlášení uživatele

Zapomenuté heslo

Na zadanou e-mailovou adresu bude zaslán e-mail s odkazem na změnu hesla.