Smrt by neměla být tabu, pomáháme se s ní smířit, říká pohřební klaun

„Viděl jsem to ve tři v noci na twitteru“

Kde se vzal nápad přivést na pohřby klauna?
OLEG: Pohřební klauni existovali v antice. Já jsem to někdy ve tři v noci viděl na twitteru, takhle to kolem mě proletělo. Tam ta jejich role byla asi trochu jiná, možná už ani neumíme pochopit, co tam dělali. Reálně to bylo tak, že čím byl člověk bohatší a vlivnější, tak zkrátka měl na pohřbu i klauny. Stala se z toho taková snobárna. Ten klaun na těch pohřbech dělal opravdu to, že byl například namaskovaný jako zemřelý a v podstatě bavil celou tu společnost. Ale tu psychologickou roli, to už nezjistíme.

Fungují pohřební klauni někde i dnes?
O: Nikdo na světě to dneska nedělá. To víme. I proto se nám objevují poptávky ze zahraničí. Hlavně z USA. Ale je to složité, my si s nimi z toho hlediska pohřbů nemůžeme rozumět kulturně a za druhé každý startup touží po uplatnění v Americe, takže je dost depresivní to odmítat. Ono to není jen o tom, že najmete herce. Vy musíte chápat kulturu, kontext těch lidí v dané oblasti, kde žijí. My teď řešíme třeba co se Slovenskem, protože jsem původem Slovák, ale tam se toho fakt bojíme.

Proč podle vás patří na pohřeb klaun?
O: On lidem pomůže se trochu uvolnit. My vidíme, že klaun jako takový je problém. Celý ten kontrapunkt pohřební klaun funguje výborně jako značka, ale klaun jako takový má strašně moc negativních konotací počínaje klaunem od Stephena Kinga přes Ronalda McDonalda až po Jokera. A my máme hodně lidí, kteří říkají, že ty naše pohřební ceremonie jsou krásně vymyšlené, ale jako klaun? Co? Jako proč?

Nedokážu si představit jinou ceremonii, než církevní…
O: Katolická církev to dělá pěkně a dobře, ale u nás ji lidé prostě nechtějí. Asi padesát procent pohřbů u nás je úplně bez obřadu. My toho dokážeme vymyslet hodně. Lidé se sejdou a například se rozptýlí popel někde na louce nebo na řece. Na vzestupu je zmražená urna. Urnu z ledu pustíte do řeky, ona plave a postupně se rozpouští. Tyhle věci mají být trochu kýč, tam patří i to vypouštění motýlů a všechny věci, které nám připadají strašně romantické. Ale hodně lidí například v Německu teď řeší zkompostování, chtějí, aby jejich pohřeb nezanechal žádnou ekologickou stopu. Ale na to zkompostování je hrozně těžký získat povolení. Tohle ale neděláme. Potom lidi zkouší například věc, co se jmenuje vodní kremace, že tělo rozpustí tlak vody.

„Všechno musí být domluvený předem velmi poctivě“

Pojďme se bavit konkrétně. Kdo se vám ozve, že chce využít vaše služby?
O: To je strašně různý. Děláme to chvíli a je toho málo, takže pro nás je všechno překvápko. To nemá typologii žádnou.

Na pohřbu bývá rodina, kamarádi a potom nějací známí, kteří můžou být poměrně překvapení z toho, že je na pohřbu klaun. Jaké jsou reakce?
O: Tohle všechno musí být domluvený předem velmi poctivě a víme, že si máme dávat pozor na toho, na toho a na toho. Druhá možnost je, že ten klaun má opravdu konkrétní roli a třeba jen baví děti. Je to o tom, co rodina chce. Třetí verze, která je v Čechách docela častá, je, že skupina kamarádů si dělá obřad úplně mimo rodinu.

Klaune, jak to bereš ty? Na pohřbu jsou lidi, kteří truchlí, a ty se mezi nimi pohybuješ a bavíš je nebo jak to funguje?
KLAUN: Nejdůležitější je vnímat ty lidi, cítit s nimi a přijímat ten smutek s veškerou pokorou a láskou jako součást života. Nejde říct, jestli jsem tam od bavení, to záleží na každém konkrétním pohřbu. Oleg s těmi pozůstalými, kteří ten pohřeb řeší, sedí a probírá každou minutu toho pohřbu. Často se sejdeme třeba ještě jednou a zkusíme si ukázat příklady těch situací, jestli je to opravdu to, co by chtěli. Někdy je ten průběh domluvený opravdu skoro jako scénář a někdy to necháváme na tom okamžiku. Když přijde smrt mezi nás a není to pro nás tabu, tak je to hodně uvolňující pro celou tu skupinu. My jsme ti, se kterými ten smutek můžou ti pozůstalí sdílet.

Je smrt tabu?
K: V naší společnosti určitě. Pro mladé lidi je už jen stáří daleká věc. Žijeme v době, kdy si říkáme, že kdo žije, tak je mladý a staří lidé už jsou trochu mimo. Setkání s tím tématem pro někoho může být obrovský šok a v tu chvíli je od nás potřeba strašně moc přívětivosti a srdečnosti.

Kdo je ten klaun? Máte hereckou průpravu?
K: Ne. Spíš psychologickou. Chceme toho klauna nechat jako takovou mezibytost. Nechceme úplně specifikovat nebo ho pojmenovat, že je průvodce nebo herec nebo terapeut. Lidi si řeknou, přece nejsem blázen, nechci mít na pohřbu psychologa. Přece nechci, aby na mě někdo hrál divadlo, nechci mít na pohřbu herce. Proto jsme zvolili pojmenování klaun, i když tam často o zábavu nejde.

Jak vznikla maska?
O: To bylo velmi kolektivní. Mluvili do toho všichni. Hodně jsme se snažili, aby nebylo jasný, jestli je to holka nebo kluk. A taky aby to vlastně nebyl klasický klaun. Sám sebe se pořád ptám, jestli to nemělo být mnohem decentnější.

Dokážeš mi říct jakoukoliv úplně konkrétní nepříjemnou situaci z pohřbu?
O: Na začátku jsou občas lidi trochu v křeči a koukají na tu masku, která není úplně běžná.
K: Neuvědomuju si, že by bylo něco úplně extra nepříjemného. Někdo je prostě stažený a nedokáže jít s emocemi ven, ale to jako opravdu respektuju. Je to o tom, že s lidmi cítíš opravdu autentický žal. Když se potkáš s člověkem, který přišel o někoho, koho miluje, tak je to prostě síla. Často to není o humoru. Měli jsme i pohřby, kdy jsme jeli gagy, ale ti lidi na to byli připraveni a vybrali si to. Je to spíš o tom sdílení, kdy ty lidi provedeš tou situací a zažiješ to s nimi. Jsem tam vlastně od toho, aby se ti lidi uvolnili a byli tady a teď a dovolí si to všechno prožít, plakat a pak se zasmát a pustit ven emoce, které mají. Hlavně nepotlačovat.

„Ceremonie pomáhá smrt přijmout“

Myslíš, že tohle by lidi nedokázali bez klauna?
K: Někdo určitě jo, ale klaun je nějakým způsobem odjinud a pomůže tomu.

Končí smrtí vztah se zemřelým?
O: Jakákoliv ceremonie pomůže v tom, že to přijmu a řeknu si, že už to není můj dejme tomu otec, ale je to můj předek.
K: Ten zemřelý zůstává v nás. Je ale potřeba přijmout to, že už se ho nemůžeme dotknout, že už si nebudeme povídat z očí do očí. Je potřeba vědět, že lidé mají nárok na to, aby se cítili špatně a je to v pořádku.

Není tohle úplně samozřejmá myšlenka?
K: Vídáš lidi s černou páskou? Víš o tom, že někdo někomu v rodině umírá? Kolik je rakovin a nemocí. Znáš někoho, kdo by chodil do práce a víš o tom, že truchlí? Děje se to? Podle mě se to dřív dělo víc. My jsme v pohodě. Tváříme se, že jsme v pohodě, jsme nastartování, wow, všichni jedou. Nikdo v korporátu nechodí s černou páskou. Dřív vdovy chodily minimálně rok v černém a všichni věděli, že ta žena je zranitelná a citlivá. A třeba i tohle dávalo najevo okolí, že možná nějaké téma hovoru nemusí být tomu člověku příjemné. Ale teď to schováváme a na lidech často ani nepoznáš, že jsou skutečně nešťastní. Mají pocit, že se z toho musí oklepat a jít dál. Jak dlouho si můžeš vzít dovolenou na pohřeb? Jeden den.

Jaký bude tvůj pohřeb? Budeš tam mít klauna?
O: Když tohle děláš, tak už vlastně nechceš nic. To bych měl na pohřbu práci, to je jako s kovářovou kobylou. Mám ale takovou loučku v údolí trampské Hadí řeky Kocáby, kde bych chtěl, aby mě rozptýlili. A určitě chci, aby se kamarádi veselili a aby si zazpívali karaoke a to myslím úplně vážně.