„Svou obec si zastaví a k nám se chodí rekreovat.“ Únětice trápí nával turistů a nedostatek peněz

„Když jsem šel z Únětic do Černýho Vola…“ zpívá v populární hospůdce U Lasíků čtyřicítka hostů. Místo aby Únětice brali jako noclehárnu, jak je v případě obcí u Prahy často zvykem, mají k nim místní evidentně vztah, který se odráží i v písních. Dnešní kulturní událost má oslavit „osvobození Hradu“ od Miloše Zemana, Mezinárodní den žen a také připomenout významnou postavu únětických dějin: doktora Čeňka Rýznera.

Vedle populárního piva je Rýzner důvodem, proč o Úněticích možná slyšeli i lidé, kteří by je na mapě asi těžko našli: Když tento rostocký lékař v 70. letech 19. století ve volném čase zkoumal archeologické památky v okolí svého bydliště, nalezl rozsáhlé pohřebiště z doby bronzové a následně o něm vydal historicky první archeologickou zprávu. Po Úněticích se tak pojmenovala archeologická kultura, o které se učí školáci po celé republice. Pravda, na únětické pětiletce přeci jenom trochu více než jinde. Přispívá to prý k hrdosti a ke vztahu k místu.

Populární hospoda U Lasíků během dne / Foto: Majda Slámová / Voxpot

Středem pozornosti večera U Lasíků je postarší muž v bílé čepici s anténkou, který předzpívává s ukulele v ruce. Dlouholetý starosta Vladimír Vytiska, který na podzim po 30 letech ve funkci odešel do důchodu, je dle řady místních jedním z hlavních důvodů současné podoby a atmosféry Únětic.

„Bývalý starosta Vytiska vždycky vezme kytaru nebo ukulele a jde hrát. Tím tu lidem vdechl soudržnost a patriotismus,“ tvrdí Lucie, kterou jsme potkali u venkovní sauny a jezírka zvaných Ostroff, vybudovaných místními u Únětického potoka.

Největší rozdíly mezi lidmi nejsou v tom, kdy a kde se kdo narodil nebo co dělá. Ale v tom, že někoho prostě vůbec nezajímá, co se děje za jeho plotem.

„V Úněticích se žije nejlíp na světě,“ směje se hudebnice Renata, když ji oslovíme u obecního úřadu při její procházce s kamarádkou a psem. „Je to hodně kulturní obec. A je tu všechno, beachvolejbal, kadeřnice, lidé se znají a chodí si pomáhat,“ vypočítává. Sama v Úněticích – U Lasíků, v pivovaru a v sokolovně – začínala svou hudební kariéru. Dnes má pražskou premiéru v Malostranské besedě.

Mapa Únětic / Grafika: Jozef Jakubov / Voxpot

Aby spolu lidi měli kde mluvit

Na Vladimíra Vytisku natrefíme u sokolovny na kopci. Zrovna rozmlouvá s dřevorubci, kteří sem v rámci obecní zakázky přišli pokácet několik stromů. Ptám se, zda se o správu obce zajímá i poté, co loni skončil ve funkci starosty. „Chci se teď věnovat více kultuře, mlýnu a vnoučatům, což jsem tolik nestíhal. V komunální politice ale nikdy nemůžete úplně skončit,“ míní pan Vytiska.

V příštích letech by se bývalý starosta rád více zaměřil na rozvoji kulturních aktivit. Mezi jeho plány patří například proměna bývalé budovy sýpky v centru obce v Muzeum únětické kultury. Dům nám během procházky od sokolovny k mlýnu, kde žije, nadšeně ukazuje.

Coby bohémský umělec z Prahy se i Vytiska po svém přistěhování do Únětic v 80. letech setkával s nedůvěrou. „Byla tu tahle jedna hospoda, kam jsem chodil pro pivo se džbánkem. Až po třech čtyřech letech jsem si tady odvážil sednout. Lidi tu byli hodně nepřátelští, normální xenofobie. Co si ten chlap dovoluje mezi nás vstoupit, navíc podezřelý ještě tím, že nechodí pracovat někam do fabriky.“

Mínění zdejší veřejnosti se mu ale podařilo otočit, a to i s pomocí prvního porevolučního starosty, starousedlíka, se kterým se Vytiska spřátelil přes muziku. Brblalové v hospodě nakonec neměli tak velký vliv, protože jsou politicky pasivní, zjistil. Na začátku 90. let už byl Vladimír Vytiska zvolen starostou.

Ve zdravém těle, zdravý duch. Vladimír Vytiska na pódiu únětické sokolovny. / Foto: Majda Slámová / Voxpot

Jedním z jeho prvních velkých projektů byla obnova kulturního sálu sokolovny. Podle Vytisky bylo důležité vybudovat prostor, kde se lidé mohou scházet a domluvit se na společném směřování obce. Dnes tu jednou za rok vystupuje se svým domovským divadlem Sklep, také se tu ale pořádají kulturní a sportovní kroužky a sokolovna slouží i jako tělocvična pro přilehlou školu.

„Takhle to tu sokolové v roce 1930 postavili s mottem ve zdravém těle, zdravý duch. To znamená – přes den se cvičí, večer se hraje divadlo, v sobotu nebo v neděli je zabijačka, nějaká ta zábava,“ povídá pan Vytiska.

Ptám se na význam kultury v komunální politice. Zdá se mi totiž, že umělci – ať už divadelnice Apolena Novotná ve Statenicích, sochařská rodina Hošků v Květnici nebo právě on sám – hrají v příbězích mé série o developerech v satelitech větší roli, než bych na začátku předpokládala.

„Největší rozdíly mezi lidmi nejsou v tom, kdy a kde se kdo narodil nebo co dělá. Ale v tom, že někoho prostě vůbec nezajímá, co se děje za jeho plotem. Vysadí si vysoké túje a za nimi je schovaný,“ uvažuje nahlas Vytiska. „A někdo to má úplně naopak. Ne proto, že by se chtěl nějak obětovat, ale prostě ho to zajímá. Naplňuje ho, když kolem sebe vidí pěkné věci. A ty, které pěkné nejsou, chce samozřejmě změnit.“ A právě umělci, pokud svou práci chtějí dělat dobře, se kolem sebe musejí hodně dívat, tvrdí.

Únětice měly již od 90. let územní plán, který je zaměřený na zahušťování obce, a nikoli na její rozšiřování do krajiny a rychlý růst.

Umění ostatně může fungovat i jako dobrý prostředek k seznamování. Právě přes muziku se bývalý starosta zkontaktoval s architektem z pražského Výzkumného ústavu stavebnictví a architektury. Ten pak v roce 1994 v rámci projektu zaměřeného na zvyšování povědomí o územním plánování pomohl nadefinovat první prostorové a funkční uspořádání Únětic. Bylo to v době, kdy v okolních vesnicích, včetně sousedících Statenic a Horoměřic, sliboval výstavbu H-systém a kdy obce o územním plánování zpravidla nic nevěděly. A kdy bylo jakékoli plánování po zkušenostech z éry komunismu vnímáno tak trochu jako sprosté slovo.

„Taky jsme o tom neměli moc povědomí. Trošku mě mrazí z toho, kdyby na nás tehdy tlačily nějaké nátlakové skupiny, co všechno se mohlo zvorat,“ přemítá bývalý starosta. „Územní plán je dobrý sluha, ale zlý pán. Když se špatně navrhne, těžko se potom mění.“

Únětice tak měly již od 90. let plán, který je zaměřený na zahušťování obce, a nikoli na její rozšiřování do krajiny a rychlý růst. Obec se mezi lety 1990 a 2021 zvětšila ze 400 na 800 obyvatel, Vladimír Vytiska si dovede představit nárůst ještě asi o další třetinu.

Ze sokolovny přecházíme s exstarostou po úzkém chodníku kolem kostela a hřbitova až ho historického mlýna, kde od 80. let žije. Z vedlejšího bytu nás přijde přivítat jeho dcera, zpěvačka a moderátorka Klára Vytisková. V mlýně žije s celou rodinou, skládá zde hudbu a od začátku války na Ukrajině zde také nárazově provozuje dobročinný second hand. „Vždycky pošleme vybrané peníze tam, kde se něco stane. Teď bychom chtěli obětem zemětřesení do Turecka,“ říká Klára a zve nás na nákupy o příštím víkendu.

Zpěvačka a moderátorka Klára Vytisková v dobročinném obchůdku v únětickém mlýně / Foto: Majda Slámová / Voxpot

S Klárou si popovídáme také o tom, co jí jako matce tří dětí a bývalé obyvatelce Vinohrad v Úněticích chybí. Konkrétně je to náměstí, dětské hřiště a taky dobré kafe. Ani Únětičtí podle ní neměli vždy pochopení pro to, jakou část pozornosti zde její otec věnuje kultuře. „Jednou v obchodě visela petice s otázkou: Co je dobré pro blaho obce? Kultura, nebo blaho obce?“ vzpomíná zpěvačka.

Obec chudá, ale nezávislá

S novým starostou Únětic Pavlem Svobodou se poprvé setkávám na kulturním večeru U Lasíků. Vypráví mi, že když se sem v roce 2009 z Prahy stěhoval, nevěděl úplně, co od obce čekat. Se svojí volbou je ale spokojený. „Člověk neví, že něco jako komunitu vůbec potřebuje, než se sem nastěhuje. Na mapě takové věci poznat nejsou,“ tvrdí.

„Na tom, že nás tu nemá být pět tisíc, se všichni shodneme,“ tvrdí starosta Únětic Pavel Svoboda / Foto: Majda Slámová / Voxpot

Angažovat v komunální politice se Svoboda začal v roce 2014, v minulém období byl zodpovědný za územní plánování a starostování se ujal minulý podzim.

Pan Svoboda vysvětluje, že na pomalém rozvoji panuje v obci shoda – a například územní plán se vždy snaží schvalovat jednomyslně. Rozhodnutí nerůst však má i své negativní dopady. „Naše daň za to, že se nerozšiřujeme, je, že máme furt malý rozpočet.“

Obec proto podle něj nedokáže občanům, kteří přicházejí z Prahy, nabídnout vše, na co mohou být zvyklí – hezké dětské hřiště nebo třeba bazén. Ve vesnici najdeme neopravené chodníky a také nemá prakticky žádnou náves. Svoboda se přitom odkazuje na rozpočtové určení daní, které při rozdělování peněz obcím zohledňuje mimo jiné i počet obyvatel.

Podotýkám, že některé obce nedostatečnou infrastrukturu řeší právě spoluprací s developery, kteří ji skrz kontribuce mohou postavit. Podle Svobody je ale třeba být v tomto ohledu opatrný – Únětice by tím totiž také dávaly v sázku svoji nezávislost.

Starosta se domnívá, že rychlý nárůst obyvatel může vést ke střetu různých očekávání, tedy i ke konfliktům. „Když se v Horoměřicích postaví projekt, jako je Velká brána, jde třeba o čtvrtinu všech obyvatel. Ty lidi mají jiné potřeby, preference, jiné sociální zázemí a ta se střetnou,“ tvrdí. Potvrzuje tak i trend, který jsem vypozorovala už ve Statenicích a Květnici.

„V Úněticích by se nikdy tak rychlá zástavba nemohla uskutečnit, protože by se místní vzbouřili,“ dodává. „Názory máme různé, ale že chceme mít zhruba tisíc lidí, a ne pět tisíc, na tom se rozhodně shodneme,“ tvrdí Svoboda.

Politická scéna je v obci poklidná, dvě uskupení v zastupitelstvu jsou spolu v zásadních otázkách zajedno, zastupitelstvo se každé čtyři roky kompletně nevymění, což přispívá k důležité kontinuitě.

Rozhovor s Pavlem Svobodou stáčíme také k důsledkům církevních restitucí. „Únětice byly farní obec. Ve středověku církev plnila v podstatě roli obecního úřadu. Oni byli největší místní hospodář, vozily se odtud produkty na Pražský hrad,“ vysvětluje starosta. Katolická církev – konkrétně Metropolitní Kapitula svatého Víta – v obci vybudovala rybníky i pivovar. I zde byl ale tento řád přerušen v minulém století.

To místo je geniální, ten genius loci místního pivovaru se nám líbil od začátku. Působilo to na nás hodně emotivně.

Když se pozemky po pádu komunismu vrátily v restitucích církvi, začal se staronový majitel chovat jako běžný hráč na kapitalistickém trhu. K tomu ho motivuje zejména odluka církve od státu, dle které by měla být tato náboženská instituce do roku 2030 finančně zcela soběstačná.

„Ze strany jejich ekonomického oddělení je to čistý byznys. Oni třeba staví nájemní bydlení na zcela tržních principech,“ říká starosta Svoboda. Problém pro obec aktuálně spočívá zejména v rozdrobenosti pozemků, které kapitule patří. „Oni mají jednu dvě silnice tady, tady mají kousek hřiště, tady pro změnu pozemek kolem potoka. Potřebujeme s nimi udělat směnu,“ ukazuje mi Pavel Svoboda na modrožluté mapce.

Hlavně to dělat dobře tady

Míříme dále do Únětického pivovaru, který patří k dalším symbolům obce. „Pivo únětické kultury“ se vaří v impozantní budově uprostřed vesnice a podává v přilehlé výletní restauraci. Církevní pivovarnickou tradici z 18. století v roce 2010 obnovili Štěpán a Lucie Tkadlecovi, kteří se předtím poznali ve Staropramenu na pražském Smíchově.

Kolem rozpadlého areálu pivovaru obyvatelé blízkých Roztok často jezdili a nakonec se rozhodli jej koupit „To místo je geniální, ten genius loci se nám líbil od začátku. Působilo to na nás hodně emotivně,“ vzpomíná Štěpán Tkadlec. Akciovou společnost, která objekt opravila a obnovila v něm pivovarnický provoz, pár založil a dodnes vlastní spolu se dvěma přáteli.

Lucie a Štěpán Tkadlecovi se svojí desítkou / Foto: Majda Slámová / Voxpot

Štěpánu Tkadlecovi vyhovuje pozvolný růst Únětic a oceňuje, že se jim daří si zachovat vesnický ráz. Sám rovněž nepočítá s tím, že by svoji výrobu expandoval do jiných obcí, chce zůstat zakotven v Úněticích. „Chceme se držet tady. Dělat dobře tohle je pro nás priorita,“ říká. Pivovar zaměstnává asi 35 lidí z okolí a je největším zaměstnavatelem v obci. Podobně jako v jiných lokalitách poblíž metropole jezdí většina Únětických pracovat do Prahy.

Důležité pro vznik pivovaru bylo i navázání kontaktu s exstarostou Vytiskou, který projekt podporoval. „Spolupráce a úzký vztah s obcí pro nás vždycky byly klíčové,“ zdůrazňuje Štěpán. Ve vesnici pořádají různé kulturní a sportovní aktivity jako třeba masopust, srpnové posvícení nebo narážení speciálů.

„Je ale potřeba říct, že část místních občanů je proti, protože cítí, že je tu kvůli pivovaru větší ruch než, řekněme, před dvaceti lety,“ dodává Štěpán. Kvůli stížnostem sousedů musí pivovar, který leží přímo uprostřed obce, akce a svatby omezovat.

„Nelákejte už lidi do Únětic,“ prosí místní developery

Na příkladu pivovaru se také ukazuje, že i přestože se Únětice samy rozhodly růst pomalu a tuto koncepci dlouhodobě dodržují, skokové přibývání obyvatel okolních obcí se jich přesto dotýká. Většinu klientů pivovaru tvoří Pražané a s nimi i lidé z nedalekých vesnic, které developeři do nových domovů lákali právě i na Únětický pivovar a procházky v Tichém údolí.

Davy turistů mířících údolím z Roztok přes Únětický pivovar na Okoř jsou tak vedle letadel z blízkého letiště nejčastější stížností obyvatel Únětic. Zejména během covidu jich prý obcí procházely celé zástupy.

Vedle turismu se houstnoucí zalidněnost okolí Únětic projevuje také ve škole a dopravě. „V Noutonicích mají 300 obyvatel, a má jich tam být 5000. Ta doprava se přirozeně bude někudy valit,“ vysvětluje na obecním úřadu starosta Svoboda. Tlak nové výstavby Únětice pociťují ze všech stran svého katastru, od sousedních Statenic i Roztok.

Kvůli rozhodnutí nestavět nemá obec ve své kase moc peněz, pro místní vedení jde však o přijatelnou daň za nezávislost na developerech.

„Všichni si to všude zastavíte a rekreovat se budete chodit do Únětic, říkám jim. A my se z toho tady můžeme zbláznit. Když je o víkendu hezky, už do toho údolí ani nechodíme, kolik je tam lidí. Využívají přírodu, že je to tu jakžtakž zachovalý. Obec z těch jednodenních turistů nic nemá,“ stěžuje si starosta.

Tlak z okolních obcí, konkrétně ze Statenic, působí i na jednostupňovou základní školu. Ta v Úněticích funguje od roku 2016 a byla vystavěna tak, že pro místní děti bohatě vystačí a obslouží i část statenických. Obce se minulý rok dohodly na tom, že únětická škola funguje jako spádová pro část vedlejších Statenic.

„Ale když se bude zastavovat, situace se zhorší. Byl by pro mě problém, kdybych musela děti odmítat. To nedělám ráda,“ vysvětluje ředitelka školy Martina Hovorková. Následně za námi posílá několik čtvrťaček, aby nám představily své projekty o únětické kultuře.

Viktorka a Terezka představují svou práci o únětické kultuře / Foto: Majda Slámová / Voxpot

Na co jedna obec nestačí

Únětice se již v 90. letech rozhodly navyšovat počet svých obyvatel pouze velmi pomalu, s důrazem na zahušťování existující zástavby. Ve vesnici panuje na tomto rozhodnutí shoda, a kontinuita v zastupitelstvu umožnila tuto koncepci prosazovat. Kvůli rozhodnutí nestavět nemá obec ve své kase moc peněz, pro místní vedení jde však o přijatelnou daň za nezávislost na developerech.

Příklad Únětic zároveň ukazuje i limity toho, co může jedna obec vlastně ovlivnit. Rychlá zástavba v okolí má totiž negativní dopady i na ni. Vzrůstá tlak na místní služby, přírodu, školy, zdejší lidé také čekají v zácpách do Prahy. Zřízení služeb, jako je škola nebo populární restaurace, navíc tento tlak pouze posiluje, často k nelibosti samotných Únětických.

Vedle koncepčnějšího přemýšlení o rozvoji v ostatních obcích je tak na místě uvažovat také o hlubší, zákony podepřenou spolupráci při územním plánování mezi obcemi v okolí Prahy i metropolí samotnou. Možnosti toho popisuji ve finálním analytickém textu, který vyjde příští týden.