Covid Elišku upoutal na vozík a připravil i o sluch. Nechci se vzdát, říká zdravotní sestřička

Sport, dlouhé výlety či výcvik československých vlčáků. Mladý pár ze Štěpánova u Olomouce byl zvyklý trávit svůj čas aktivně, Eliška Krejčí se už řadu let důsledně věnovala zdravému životnímu stylu. Jenže covid-19 zasáhl její organismus nečekaně silně. V roce 2020 kvůli nemoci takřka přestala slyšet a jako další problém se připojila myokarditida, tedy zánět srdečního svalu. Na přelomu roku 2021 a 2022 pak koronavir SARS-CoV-2 zasáhl podruhé a ještě vážněji. „Všechno mě bolelo, bolesti neustávaly. Pak už mě sice bolely jen klouby, ale postupně se zhoršovala moje mobilita. Pořád se zkracovaly vzdálenosti, které jsem byla schopná ujít, až jsem skončila na vozíku. Nejsem schopná od kolen dolů vůbec vnímat, kde nohy jsou. I jejich barva je trochu jiná,“ vylíčila Eliška své zdravotní potíže.

V době, kdy ještě nebyla vakcína proti koronaviru k dispozici, měla na Elišku nemoc takový dopad, že jí už potom nikdo nedoporučoval podstoupit očkování. I poté ale ještě jako zdravotní sestřička odvážně pomáhala v ochranném obleku pacientům na jedné z covidových jednotek v olomoucké fakultní nemocnici.

Nyní se už více než rok snaží zjistit, kde je problém a jak ho vyřešit. „Mnoho dat ale není k dispozici, takže všichni jen pokrčí rameny a neví, jak pomoci. Neví se, jestli to způsobuje covid jako takový nebo se v těle něco špatného spustilo,“ přemítá zdravotnice, která je nyní mnohem častěji v roli pacientky či klientky rehabilitačních zařízení.

„Nejdřív jsem to řešila na ortopedii, vypadalo to, že by to mohlo být z kyčlí. Prošla jsem tam kolečkem vyšetření a závěr byl takový, že se u nich problém nezjistil. Pak jsem zamířila na neurologii, následovalo další kolečko a tam se to dál řeší a vyšetřuje. Měla jsem domluvené i čtrnáctidenní rehabilitace, že by se pokusili mě rozchodit, jenže tím naopak došlo ke zhoršení,“ bilancuje Eliška.

Možnost uzdravení má tak nyní mlhavou budoucnost. Se svou nezdolnou povahou posílenou sportovním mládím se ale Eliška snaží dál bojovat, vylepšovat svou nezávislost a hledat řešení. „Asi mi pomáhá nadhled a podpora rodiny a kamarádů. Nezdá se to, ale dlouhotrvající bolest nebo omezení pohybu hodně mění to, jak se člověk cítí a jak přemýšlí. Není daleko k úzkostným stavům a depresím, je těžké se z takové situace vyhrabat,“ upozorňuje na náročnost psychické stránky.

Právě sport se k ní nečekaným způsobem opět dostal a během krátké chvíle se stala úspěšnou v paralympijské sportovní střelbě. „Společně s crossfitem je to asi největší lék. Ke střelbě jsem přišla jako slepý k houslím, když mě předseda oddílu oslovil v obchodě, že vypadám šikovně, co dělám za sport a jestli nechci zkusit střelbu. Tak jsem to zkusila a kupodivu mi to jde a prostřílela jsem se do reprezentace. Přináší mi to neskutečný klid. Aspoň na nějakou chvíli je to jen nádech, výdech a ticho v hlavě. A emoce pak naopak ventiluju na cvičení crossfitu, kde jsem s přáteli, kteří už jsou skoro jako moje rodina. Dřív jsem trávila na cvičení skoro sedm dní v týdnu,“ vypráví s úsměvem.

Hlavní oporou je Elišce její partner Štěpán, který pracuje jako zdravotnický záchranář na základně v Červené Vodě na pomezí Pardubického a Olomouckého kraje. Do práce tak od Olomouce dojíždí a mezi dvanáctihodinovými směnami se stará o svou přítelkyni. „Ze začátku to bylo složitější, když se ukáže, že je potřeba pomoct na záchod, do koupelny a tak dále. Dům máme v rekonstrukci, je tam schodiště, a tak je Eliška závislá na mě. Chvilku mi trvalo, než jsem se s tím vypořádal a dokázal se jí přizpůsobit, ale teď už to nějak jde,“ říká Štěpán Kráčmar.

S Eliškou plánovali dálkové pochody po České republice. „Máme na to psy, máme vybavení, ale chybí nám nohy,“ trpce se pousměje Štěpán a jeho partnerka se smíchem reaguje: „Nohy by byly, jenom nechtějí fungovat. Ale třeba začnou, třeba za týden, za rok nebo za dva. Musí se to zkoušet,“ nevzdává se.

Cestou ke zlepšení by mohly být komplexní rehabilitace, ty jsou ale poměrně nákladné. Navíc je pro přesun do zdravotnických a léčebných zařízení Eliška odkázána na pracovně vytíženého Štěpána. Složitější jsou podmínky i v jejich domě, kde ji partner nosí na zádech do schodů. Jejich kamarádi tak založili finanční sbírku, která jim má pomoci s adaptací na složitou životní situaci. Dům je potřeba upravit do bezbariérového standardu se schodišťovou sedačkou, pro samostatnou možnost dopravy si vyžádá investici i auto, aby s ním mohla Eliška sama jezdit. Iniciativa na sbírkovém serveru má kladnou odezvu. „Nejdřív byla jedna sbírka od kamarádů z crossfitu. I další lidé pak chtěli přispět, a nakonec nám pomohli Štěpánovi kolegové a vznikla internetová sbírka. Hrozně mě překvapilo, jak tam začaly peníze přibývat, potřebná částka je bohužel vysoká. Nemůžu uvěřit, kolik je dobrých lidí. Myslela jsem, že budu jen jeden z mnoha osudů, které tam jsou,“ poznamenala s vděčností Eliška. „Moje kolena se hodně těší na schodišťovou sedačku,“ doplní s humorem její přítel.

Nyní čekají na vyšetření v brněnské nemocnici na takzvané spinální jednotce. „Tam bychom se snad mohli něco dozvědět. Specializují se na různé úrazy páteře či ochrnutí. Ale zjišťovat rok po infekci, o co se jedná, už bude složité. Mají ale i jiné možnosti rehabilitace, takže uvidíme,“ podotýká zdravotnický záchranář.

I když kromě možnosti pohybu dolních končetin přišla Eliška i o důležité smyslové vjemy, bojuje dál a rychle se naučila také odezírat ze rtů. Dřív měla absolutní sluch a hrála na housle a řadu dalších nástrojů.  Při vážných zdravotních problémech zjistila, jaké lidi má kolem sebe. „Nejvíc mi to ukázalo, jakou má Štěpa se mnou trpělivost. Opravdu umím být hrozně otravná, náš vztah to neskutečně otestovalo. Jsem moc ráda za svého partnera, který spoustu věcí v tichosti přetrpí. Jsem teď jeho druhá práce, stará se jen o mě,“ říká Eliška a dodává: „V takové situaci jsou jen dvě možnosti buď se vzdát, nebo se dál snažit. Bez pomoci rodiny a kamarádů bych to ale nezvládla.“