neděle 29. listopadu 2020 Zina

Rodák ze Smíchova bojoval s blbostí a dráždil diktatury. Jan Werich zemřel před 40 lety

Herec, dramatik, prozaik, scénárista, textař a divadelní ředitel Jan Werich se již za svého života stal respektovanou národní ikonou. Umělec, který se do veřejného povědomí zapsal především jako polovina autorské a herecké dvojice V+W, zemřel před 40 lety, 31. října 1980. Werich byl vnímán především jako klaun, moudrý klaun bojující s lidskou blbostí, jehož názory mnozí brali za směrodatné.

Vichřice srandy v Osvobozeném divadle

„Miluju pohled do hlediště, když se lidé smíchem potácejí jako bárka ve vichřici srandy," vyznal se kdysi. Tenhle pohled se mu často naskýtal z jeviště Osvobozeného divadla, kde exceloval po boku Jiřího Voskovce. Podobně tomu bylo i na přelomu 50. a 60. let v Divadle satiry a v Divadle ABC, kde na tradici V+W navazoval s Miroslavem Horníčkem. S lidskou blbostí bojoval i v podmínkách komunistického režimu, dovedl polemizovat pohotově a trefně s mocí, která sužovala nejen jeho, ale i celý národ.

„Válka s lidskou blbostí se nedá vyhrát, ale nedá se z ní utéct, protože by blbost zaplavila svět", říkával. Prvotní ambicí dvojic V+W bylo diváky především bavit, nejistota hospodářské krize a narůstající nebezpečí fašismu na počátku 30. let minulého století je ale přivedla k politické satiře. Ta poprvé prosákla do antické hry Caesar (1932). A přišly další hry z této kategorie, například Osel a stín (1933), Kat a blázen (1934) a Balada z hadrů (1935), jež patřila k nejodvážnějším protifašistickým hrám té doby.

Osvobozené divadlo, zákaz a emigrace

Jan Werich se narodil 6. února 1905 v Praze na Smíchově. Po gymnáziu začal stejně jako Voskovec studoval práva, v roce 1926 se díky Voskovcovi ocitl mezi avantgardními umělci ve sdružení Devětsil. O rok později měla na scéně Osvobozeného divadla premiéru jejich první společná hra Vest pocket revue.

Werich s Voskovcem vystupovali v maskách, stavěli se do role klaunů, jež se pletou do děje divadelním postavám, případně před oponou komentují různé mimodivadelní události. Zastávali levicové názory a utahovali si z maloměšťáků a "páprdů". Netajili se inspirací americkými komiky, blízký jim byl Charlie Chaplin. Tato inspirace byla zřetelná i v jejich filmových rolích z třicátých let, které byly vesměs adaptacemi úspěšných her Osvobozeného divadla. Filmy režiséra Martina Friče Pudr a benzin, Peníze nebo život, Hej rup! a Svět patří nám přispěly ke vzniku nového žánru české politické filmové komedie.

Éra Osvobozeného divadla skončila jeho zákazem v listopadu 1938 a Werich s Voskovcem a jejich dvorním skladatelem Jaroslavem Ježkem před nacismem odešli do Ameriky. Zde se živili především hraním pro krajany. Proslavili se též svými protinacistickými pořady pro rozhlasovou stanici Hlas Ameriky.

Po válce a návratu do vlasti se ještě neúspěšně pokusili divadlo obnovit, Voskovec ale definitivně odešel do exilu v červnu 1948. Naposledy se V+W setkali v roce 1974 ve Vídni, ale zůstávali spolu v kontaktu prostřednictvím dopisů, jež později vyšly i knižně.

Císařův Pekař, Pekařův císař, Fimfárum i Švejk

Werichovo poválečné působení silně ovlivnil komunistický režim, přesto natočil několik ceněných filmů a televizních inscenací. Rovněž byl principálem Divadla Satiry (později ABC). Filmy Císařův Pekař, Pekařův císař (1951) i pohádka Byl jednou jeden král (1954) se řadí do zlatého fondu české kinematografie, přestože je někteří vnímají jako dobové agitky. Významnou dvojroli získal ve filmu Vojtěcha Jasného Až přijde kocour (1963). Již od roku 1953 Werich také v rozhlase namlouval Haškova Švejka. Stále více se projevoval jako spisovatel, k velmi úspěšným patřila jeho sbírka pohádek Fimfárum (1960) i cestopis Italské prázdniny (1960). V roce 1963 mu byl udělen titul národní umělec.

V červnu 1968 Werich podepsal manifest Dva tisíce slov, což pro něj znamenalo konec divadla, jeho jméno ale zmizelo i z televize, přestaly mu vycházet knihy. Poslední příležitost před kamerou dostal v několika dílech série o Panu Tau (1970-72). V té době ho již také trápilo zdraví, svůj čas dělil mezi nemocnici, domek na pražské Kampě a chalupu ve Velharticích. Werichův podpis pod takzvanou antichartu v lednu 1977, odsuzující prohlášení Charty 77, je dodnes předmětem dohadů.

Důstojné rozloučení v Lucerně

Podpis Anticharty - ať už vědomý či nevědomý - měl jednu světlou stránku: bylo mu umožněno důstojné rozloučení s pódiem. Dvakrát k prasknutí naplněný sál pražské Lucerny se mohl na jaře 1977 naposledy naživo smát se starým klaunem. Jan Werich zemřel 31. října 1980, krátce před tím zemřela i jeho manželka Zdeňka. Pochován ja na Olšanských hřbitovech na Žižkově. V červnu 2017 bylo na Kampě otevřeno muzeum věnované Janu Werichovi.

Hodnocení článku je 86 %. Ohodnoť článek i Ty!

Autoři | Foto Jaromir Pelc, CC BY-SA 4.0 <https://creativecommons.org/licenses/by-sa/4.0>, via Wikimedia Commons

Štítky divadlo, literatura, film, Jan Werich

Komentáře

Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.

Přihlášení uživatele

Zapomenuté heslo

Na zadanou e-mailovou adresu bude zaslán e-mail s odkazem na změnu hesla.