Mám v životě štěstí, říká Jan Kolařík, který září v seriálu Dobré ráno, Brno!

„Proč ne Pivo & Syn?“

Už když jsem se rozhodl, že Jana Kolaříka poprosím o rozhovor pro Brněnskou Drbnu, věděl jsem, že se nebudeme vzájemně trápit někde u kávy. „Své okolí uvádí v úžas schopností vypít na jeden nádech tuplák piva,“ stojí v Honzově medailonku na webu Divadla Husa na provázku. Situaci hereckou i životní společně probereme nad dobrým pivem.

V telefonickém hovoru jsem navrhl setkání v populárním podniku U Bláhovky. „Proč ne Pivo & Syn?“ odpověděl Honza otázkou. Znamenitá volba. Jan Kolařík není v problematice brněnských hospod žádným nazdárkem. Jsme domluveni, takže Pivo & Syn ve středu ve čtyři odpoledne.

Nepodaří se mi uvést se zrovna ukázkově, do podniku přibíhám kvůli nenadálým pracovním povinnostem se značným zpožděním. Honza sedí u malinkého stolu nejblíž výčepu a čeká na mě ve společnosti sklenice piva a několika kamarádů, já už od dveří chrlím hluboké omluvy, které jsou naštěstí velkoryse a se smíchem přijaty.

„Půl roku jsem se každou noc budil hrůzou zpocenej“

Jan Kolařík se narodil ve Vyškově, ale vyrůstal v Drnovicích. „Tam, kde se hrál ten fotbal,“ vzpomene příběh slavné drnovické Petry, která v sezóně na přelomu tisíciletí vybojovala třetí místo v tehdejší Gambrinus lize. „Když mi bylo tak čtyři nebo pět, tak jsem v Drnovicích na Národním výboru recitoval na vítání občánků,“ rozesměje se Honza při vzpomínce na své první veřejné vystoupení.

Do brněnského Jundrova se s rodiči přestěhoval, když mu bylo deset let, začal chodit do dramatického kroužku a později na Lidovou školu umění v ulici kapitána Jaroše. Už ve čtrnácti letech ho však zlákala prkna Divadla na provázku.

„Myslím, že Petr Osolsobě mě do Dětského studia Divadla na provázku kupoval v roce 1982,“ vzpomíná a vzápětí briskně reaguje na můj nechápavý pohled. „No, jako bral. To kupoval se jenom tak říká.“ Pak přišla konzervatoř a v šestém ročníku studia už měl Jan Kolařík angažmá v Divadle na provázku, kde letos hraje svou 35. sezónu.

Začátkem roku 1994 Honza odešel na volnou nohu, ale na provázku pořád zkoušel a hrál. Uživit z divadelního platu sebe a dvě malé děti však na volné noze nebylo jednoduché. „Jít na volnou nohu pro mě bylo v té době strašný riziko. Já se půl roku každou noc budil hrůzou zpocenej, jak to dopadne, protože to moje rozhodnutí taky mohlo dopadnout blbě a mohl jsem být bez práce.“

„Já se potřebuju do půlnoci dostat do postele, pět hodin spánku mi stačí“

Právě působení bez pevného angažmá přivedlo v roce 1994 Honzu Kolaříka před mikrofon nově vznikajícího Rádia Krokodýl, kde dodnes moderuje ranní vysílání. Třicet let za mikrofonem na stejné stanici. „Rutina to je, ale mě rádio pořád docela baví, nerozčiluje mě a hlavně díky němu nemůžu divočit, protože mám budíček v pět ráno. Já se potřebuju do půlnoci dostat do postele, pět hodin spánku mi stačí, na tom nic není a nemění se to ani s přibývajícím věkem.“

Děti má Honza tři. „Samozřejmě,“ odpovídá hrdě na otázku, zda je stále s jejich matkou. „Ona je taková panenka svatá, strašně obětavej člověk. Až na smrtelné posteli jí řeknu, že jsem si ju nezasloužil, do té doby né!“ směje se Honza dobrácky.

„Ona to sténě vi,“ vloudí se do našeho rozhovoru jeden z přísedících kamarádů.

Netrvá to ani minutu a slovo si už nestřídáme jen já a respondent stylem otázka, odpověď. Najednou jsem uprostřed živé debaty několika přátel kolem stolu, kteří u konzumace nápojů diskutují o nových i starých hospodách v Brně, vyškovském fotbale, rodinném životě, ceně piva, o jeho správné teplotě při konzumaci, o Januhairy a různých způsobech milování mladých kadeřnic.

„A jo, lidi mě pouští v šalině sednout, to se mi líbí“

Zpátky k věci, pojďme se konečně věnovat Dobrému ránu. Probíhaly na roli režiséra v seriálu Dobré ráno, Brno! nějaké konkurzy? „Ne! Vůbec! Ne! Já s Honzou Prušinovským točil dva roky předtím film Chyby. On mi prostě hned zavolal a řekl mi, ať si udělám na půl roku volno. Volal mi s tím, že budu hrát sám sebe. Což samozřejmě není pravda! Je to jiná postava, ale vždycky tam člověk promítne nějaké svoje vnitřní ďáblíky,“ popisuje Jan Kolařík svou cestu k roli režiséra Mirka Kurše.

Velká část herců v seriálu Dobré ráno, Brno! je právě z Divadla Husa na provázku. „Pro mě byl Průša důvěryhodnej, vůbec jsem nepřemýšlel, že bych do toho nešel. On je jako režisér zodpovědný, chodí po divadlech, vybírá tváře, který nejsou tak známý, myslím si, že na to má odhad a cit. Už zhruba v polovině natáčení první série měl napsanou druhou.“

„Strašně mě pobavily maily lidí, kteří psali do České televize po odvysílání první řady. ‚Vy svině, vy jste ho zabili,‘ stěžovali si. U studia brněnské televize někdo dokonce vytvořil pietní místo, byla tam moje fotka na vinětě, u ní zapálená svíčka, lahváč a nápis RIP,“ směje se Honza.

Popularitu, kterou mu Dobré ráno, Brno! přineslo, bere s velkým nadhledem. „A jo, lidi mě pouští v šalině sednout, to se mi líbí. Ale loni jsem byl poprvé na Brutal Assault a než jsem došel od brány k pódiu, tak se se mnou chtělo třeba třicet lidí vyfotit. Jasny, nedělám machra, jasny, vyfotíme se. Ale řikám si, já chci, hergot, poslouchat muziku, takže jsem si koupil klobouk, steampunkový brejle, nikdo mě nepoznal a měl jsem pokoj.“

Foto: Česká televize / Radek Miča

„V době, kdy jsme začali Pravidla bincárny hrát, tam bylo 40 tisíc žádostí o vstupenky“

Honza na mě za tu dobu u piva působil na herce příliš normálně v tom nejlepším slova smyslu. Nemá nutkání působit jako ten nejzajímavější, za každou cenu nejvtipnější nebo pro jistotu aspoň nejhlasitější člověk u stolu. „Jo, tak já takovej su. Su normální tatínek od tří dětí, dědešek od dvou vnuků a majitel dvou psů. Třeba u nás v divadle jsou pracovití, talentovaní, nehysteričtí lidi, se kterejma je mi vždycky dobře. Mě ti hysteráci moc nebaví a když má někdo pocit, že je důležitej jak dvojka máslo, tak to odcházim. Ale já mám takový štěstí, že mám kolem sebe dobrý lidi. Měl jsem na to vždycky kliku,“ říká Honza. „Třeba tady Daan,“ otočí se s úsměvem na kamaráda, aby trochu odlehčil na chvíli vážnou řeč.

Všechno tohle Honza vypráví klidným hlubokým přednesem, během kterého mi v hlavě běží hlášky z audioknihy od KKRD Boys, kterou „nabrblal“ svým nezaměnitelným projevem. Právě zmíněný Daan, shodou okolností majitel Hostince U Daana, přinesl texty KKRD Boys do životů svých štamgastů, mezi kterými je i Honza. „Já si ty příběhy KKRD vždycky ráno u kafe pročítal a smál jsem se u toho a říkal jsem si, že by bylo super, kdyby to v hospodě někdo přečetl. Tak jsem to vytiskl na papír, Honza to od štamgastskyho stolu četl a bylo to zábavny,“ popsal Daan chvíli, kdy Honza poprvé interpretoval text od KKRD Boys.

Po Vánocích roku 2017 přišla režisérka Anna Davidová s nápadem přivést na scénu Divadla Husa na provázku inscenaci ztělesňující atmosféru nekorektních textů z kultovního internetového blogu anonymní brněnské party oceněnou prestižní Magnesií Literou. „Bylo jasny, že staryho pasra musim dělat já. V době, kdy jsme začali Pravidla bincárny hrát, tam bylo 40 tisíc žádostí o vstupenky. Dokonce nám i hackli účet v divadle a začali prodávat nějaké lístky navíc. Ten zájem trvá dál, protože když se spustí prodej na další měsíc, je to hned pryč.“

„U správného pivního slalomu musí být dobrá stolní společnost“

Rozhovor se zase na chvíli mění v kamarádské skupinové tlachání a přirozenou cestou se dostáváme k pojmu, který jsem slyšel poprvé z úst Jana Kolaříka. Pivní slalom. „To jsem nevymyslel já, někdo tomu říká tour de beer, ale to jsou ty moderní pojmy. Pivní slalom vymyslel Bohumil Hrabal, který s básníkem Šmorancem a spoustou dalších lidí, ať už intelektuálů nebo perliček na dně, chodil pivní slalomy po Praze. Mě s tím seznámil Ivo Krobot, který s Hrabalem sedával, režíroval spoustu jeho děl a když už byl Hrabal po smrti, tak nás na jeden takový slalom vzal. Je při něm důležité složení skupiny. Ten slalom, který jsme šli s Krobotem v Praze po Hrabalových stopách, byl příliš homogenní, protože jsme tam byli jen my herci a režisér. U správného pivního slalomu musí být dobrá stolní společnost. Asfaltér, stolař, režisér, doktor, právník, řidič kamionu, sádrokartonář, hodinovej manžel. Tam prostě musí být tahle pestrost a debata je potom vynikající, protože každej má na věc jinej názor, nehádají se, je to dlouhej výlet, ideálně tak deset až dvanáct kilometrů a všude si dají skutečně jenom jedno pivo. Měl by to být český ležák. U toho pivního slalomu by se člověk neměl vůbec opít, pivo je doprovodným fragmentem debaty mezi různorodou skupinou lidí.“

Pivní slalom nemá přesně stanovenou trasu. „V Brně jsou ty pivnice uplně skvěly a tady si můžete vymyslet ten okruh jakej chcete. Tady je tolik skvělých hospod. Pivo & Syn, U Daana, U Bláhovky, U Vodičků, U Václava, U Polcara. Nechtěl bych je úplně řadit, protože pokaždý je to trošičku jiný a těch hospod je strašně moc. A jak se krásně výčepáci o to pivo starají,“ rozplývá se.

„Všechen volný čas věnuju kytaře a pivu, což mě úplně uspokojuje“

Honza si na nedostatek práce rozhodně nemůže stěžovat je konec ledna a on má plný diář do prosince. Hned od února ho diváci budou moci vídat naživo v nové inscenaci Divadla Husa na provázku. „Prvního února máme premiéru inscenace Nie sme doma, kde se představím jako Dežo Ursiny. Mého syna Kuba bude hraje Matouš Benda a máme psa Havrana, kterého hraje Markéta Matulová. Je to inscenace, kterou pro nás napsala Martina Kinská a režíruje to Anna Davidová, která dělala Pravidla bincárny,“ představuje inscenaci, jež vychází z korespondence otce a syna, kteří spolu žili v paneláku v Bratislavě, ale komunikovali spolu výhradně formou dopisů zanechaných na chodbě.

Na televizních obrazovkách se Jan Kolařík objeví v seriálu Zločin na správné cestě, který v těchto dnech začíná natáčet, čeká ho i natáčení dalšího projektu v Chorvatsku nebo seriálu o korupci v českém fotbale. „Až tohle všechno dotočím, měl bych začít zkoušet Deskový statek s Bolkem Polívkou, režírovat to bude Ivo Krobot. Rád bych jel aspoň na dva dny na Brutal Assault a víc už toho letos nestihnu,“ počítá Honza a poprvé za večer na mě působí trochu ustaraněji. Nejpíš to ale není pravda.

„Beru to tak, že dokud jsem ještě při síle a relativně zdravej a mám ty příležitosti a možnosti hrát, tak je mojí povinností to udělat. Ale odpočívat umím! Všechen volný čas věnuju kytaře a pivu, což mě úplně uspokojuje. Na kytaru hraju úplně kdykoliv, nasadím si sluchátka, nikoho neruším a zkouším.“

„Já měl vždycky štěstí na lidi. Může to působit jako velké klišé, ale já to tak opravdu vnímám“

Na závěr našeho povídání se u stolu ptám, co bych měl dát do titulku a myslím to trochu vážně. „Narcis s nulovou empatií ošahává kolegyně,“ rozesměje kolektiv svým návrhem majitel podniku Martin, před kterým zrovna přistálo čerstvé pivo. „Tak to psali o Cimickým,“ vysvětluje.

„Já měl vždycky štěstí na lidi. Může to působit jako velké klišé, ale já to tak opravdu vnímám. Už třeba to, že když jsme se přestěhovali do Brna, hned se mi v životě objevila paní učitelka Koutná, která mě přivedla k dramatickému kroužku. To, že jsem kamošil s Vaškem Svobodou, kterej byl o dva roky výš na konzervatoři a přišel s tím, ať jdu na provázek. Ty náhody. Takových jako jsem já, byla spousta, ale třeba neměli takový štěstí.“