Ve věku 76 let zemřela dnes v Praze zpěvačka Yvonne Přenosilová

Přenosilová v začátcích hudební kariéry mimo jiné zpívala se skupinou Olympic a už v 16 letech v roce 1964 získala úspěch s českou verzi písničky I'm Sorry, nazvanou textařem Jiřím Štaidlem Roň slzy. V emigraci se k hudbě vrátila mimo jiné moderováním hudebních pořadů pro rádio Svobodná Evropa.

Pražská rodačka (2. července 1947) prošla spartánskou výchovou. Její otec byl důstojník, sloužil za druhé světové války v britské armádě, mimo jiné na Blízkém východě, a v 50. letech strávil nějaký čas v komunistickém žaláři. „Otec chtěl mít kluka a podle toho mě vychovával. Nehrála jsem si s panenkami a za maminkou chodili rodiče, abych netřískala jejich děti. Otec mě coby školačku často mlátil gumovým řemenem od pračky, kterou sám vyrobil. Mívala jsem taková jelita po těle, že jsem je se slávou za korunu ukazovala," vzpomínala po letech. Společně s její maminkou, která byla původem Rakušanka, malou Yvonne posílali do baletu a mluvili na ni anglicky.

V roce 1963 si jí všiml při natáčení Formanovy režijní prvotiny Konkurs korepetitor divadla Semafor Karel Mareš a přizval ji ke spolupráci se skupinou Olympic v Semaforu. Tehdy zaujala nahrávkou Roň slzy s textem Jiřího Štaidla. Díky ní se Přenosilové přezdívalo také česká Brenda Lee, protože zmíněná píseň byla z jejího repertoáru. Od podzimu 1965 byla členkou nově vzniklého divadla Apollo, kde působil například Karel Gott, Pavlína Filipovská či Karel Hála. Zde Přenosilová uplatnila také svůj komediální talent. Následovaly hity jako Boty proti lásce, Tak prázdná, Loutka na provázku či Sklípek, v nichž vynikl její dravý a syrový pěvecký projev.

Do slibné kariéry Yvonne Přenosilové však vstoupil rok 1968. Do emigrace odešla šest dní po sovětské invazi: „V jedenadvaceti neuvažujete. Nemyslela jsem na to, že už si třeba nezazpívám. Byl to pud sebezáchovy." Zamířila do Rakouska, pak ale zakotvila v německém Mnichově. V zahraničí vystoupila už jen na několika koncertech pod jménem Silová. Pracovala jako letištní pozemní stevardka, potom se vdala za barona von Stuckmana a zůstala se synem doma. Od roku 1987 začala spolupracovat s Rádiem Svobodná Evropa: „Abych ve 'Svobodce' pracovala, napadlo Karla Kryla. Vždycky jsem tvrdila, že mě redaktorská práce baví víc než zpívání," vzpomínala jednou.

Do Československa přijela hned po uvolnění hranic v prosinci 1989. Přestože v té době tvrdila, že se do Čech natrvalo nevrátí, když do Prahy přesídlila Svobodná Evropa, přestěhovala se s ní. S německým manželem se rozvedla a její syn Maximilian Philip zůstal v Mnichově s otcem. „Hrozně jsem to obrečela, ale zároveň splnila své předsevzetí respektovat synovo rozhodnutí," přiznala.

Přestože na dráhu jedné z nejoblíbenějších českých zpěvaček Přenosilová po letech už nenavázala, některé své počiny z mládí dokázala napodobit. Tak například ke svému podpisu pod manifest Dva tisíce slov ze srpna 1968 připojila v roce 1999 další, tentokrát pod prohlášení občanské iniciativy Impuls 99. Ve dvaceti hrála v Divadle Apollo ježibabu, o tři desítky let později se z ní stala zase ježibaba, tentokrát v muzikálu Rusalka.

Někdejší slavná zpěvačka žila v Praze na Žižkově a svůj byt, který v posledních letech kvůli nemoci prakticky neopouštěla, nazývala Mysem dobré naděje, nikdy v něm nic neměnila. „Nikdo mi to nevěří, ale já vážně žádnou muziku doma neposlouchám. Když večer přijdu, zapnu si debilizátor, jak televizi říkával Karel Kryl, aby na mě někdo zdálky mluvil. Sousedi si se mnou užili - celý rok museli do omrzení poslouchat árie z Rusalky. Můj ječák stěny neunesou," napsala v roce 1999 v časopise Reflex.