Do pražských kin vtrhla Barbie. Růžové peklo pobaví hlavně diváky s otevřenou myslí

Už z prvních trailerů bylo zřejmé, že se nebude jednat o dějově plochou pohádku pro děti. Předchozí filmy Grety Gerwig Lady Bird a Malé ženy byly příběhy o silných ženách, není tedy překvapení že i v případě Barbie, která měla výrazně větší rozpočet než předchozí zmíněné, filmem silně rezonuje téma feminismu a patriarchální společnosti.

Postavení panenky Barbie v historii emancipace žen je přinejmenším kontroverzní. Zatímco se panenka vyrábí jako astronautka, lékařka nebo vědkyně, stále si udržuje nereálný fyzický vzhled ženského těla. Byť se firma Mattel snaží inspirovat malé dívky, pro které je panenka určená, zároveň skrze panenku propaguje jasné poselství: Žena musí být především krásná.

Růžový úvod do feminismu

Barbie je zábavný, vtipný, vizuálně prakticky dokonalý film. Ale, abych citovala přiopilého spoludiváka z kina, je to „feministická kravina“. Film jasně pojmenovává patriarchát, tedy společnost, ve které vládnou muži a ženy se jen stěží dostávají do pozic, ve kterých by držely jakoukoliv moc. V zaměstnání jsou na nejvyšších postech primárně muži, v domácnosti dělají hlavní rozhodnutí také muži atp. Mattel střílí do vlastních řad, když se ukáže, že vedení firmy, která vyrábí panenky žen pro dívky, tvoří desítka mužů a jediná žena ve firmě je pouhou asistentkou, která v případě velkých jednání sedí za dveřmi. Podobných narážek a dvojsmyslů se ve filmu objevuje spoustu. Pokud jdete do kina otevření feministickým myšlenkám, vtipy vás pobaví a zároveň trochu zabolí. Pokud se vám film zdál být jen odlehčenou přihlouplou blbinkou s pár vtípky, pak jste pravděpodobně jeden z těch, kteří z patriarchální společnosti především profitují.

Film Barbie je velmi jednoduše podaný, zábavný úvod do feminismu, ze kterého vyplývá, že nerovné postavení mužů a žen ve společnosti ubližuje všem. Od těch výše postavených očekává, že budou dokonalí, budou vždy vědět co a jak. Že budou silní za všech okolností a nikdy nebudou potřebovat pomoct, nebo rameno na vyplakání. Slabší zase ponesou na svých zádech emocionální tíhu celé společnosti a dosáhnout svých snů budou moci jen pokud zvládnou společnosti obětovat část sebe sama.

Na film chodí kromě fanynek Barbie také fanoušci Kena.

Barbie není ztrátou času

Ryan Gosling v roli Kena přesně ilustruje, jak je těžké žít jen jako něčí doplněk i jak je složité být silným vůdcem. Závěrečné motto I am Kenough (‚Já jsem dostatečný‘ s humorným vložením slova Ken) pak nakonec platí nejen pro Keny v Barbie světě, ale pro každého z nás.

Ať už se za feministu nebo feministku považujete nebo ne, Barbie určitě není ztrátou času. Herecké obsazení šlape jako hodinky, kostýmy a vizuály jsou podmanivé, prolomení čtvrté zdi a vypravěčka Helen Mirren taky dotvářejí pocit kompaktního snímku.

Některé scény jsou na sílu natažené, občas jako by se tvůrci báli, že divák nepochopí narážku nebo dvojsmysl. Taková místa pak působí až moc doslovně a kvůli tomu z nich vyprchá vtip. I přesto je ale Barbie filmem, který bych s chutí pustila svým neteřím. Skoro se totiž zdá, jakoby se Mattel snažil napravit, co historicky svou ikonickou panenkou mladým dívkám způsobil.