Kavárna Slavia vešla do dějin jako útočiště velkých umělců a místo, kde se psaly dějiny
Kavárna Slavia ležící na rohu Národní třídy naproti Národnímu divadlu patřila od 19. století spolu s nedalekými Národní kavárnou a Unionkou k nejslavnějším podnikům svého druhu v Praze. Jako jediná z trojice fungovala i za komunistického režimu, kdy zůstala útočištěm umělců. Po listopadu 1989 se ale její dveře kvůli nepovedené smlouvě s americkou firmou uzavřely. Znovu se otevřely - i díky úsilí Václava Havla - 17. listopadu 1997.
Kavárna Slavia jako útočiště Bedřicha Smetany, bratří Čapků, Jaroslava Seiferta nebo Jana Wericha
Na místě kavárny stála již ve 14. století takzvaná Malovaná lázeň a později i špitál svaté Anežky pro chudé a nemocné ženy. Ten dal roku 1784 zrušit Josef II. Po několika letech se tu začal stavět řetězový most, přičemž byla vybudována i mohutná nábřežní zeď. Ve volném prostoru navrhl architekt Vojtěch Ignác Ullmann objekty České spořitelny a blíž k Vltavě i palác Lažanských.
Do kavárny, která v něm vznikla v roce 1881 a Slavií se stala o tři roky později, chodívali po představení herci z protějšího Národního divadla. Často je doprovázeli i skladatel Bedřich Smetana či režisér Jaroslav Kvapil. Později se tu scházeli spisovatelé Karel a Josef Čapkovi, Arnošt Lustig, teoretici umění Karel Teige a Václav Černý, básníci Vítězslav Nezval a Jaroslav Seifert, malíři Jan Zrzavý nebo Václav Špála.
Za první republiky byla kavárna přestavěna ve stylu francouzského art deco, s velkým prosklenými okny, s mramorem a dřevem na stěnách a s množstvím zrcadel, spolu s typickými kulatými stolky. Při psaní Budování státu tu sedával novinář Ferdinand Peroutka, který si sem nechával z Hradu vozit potřebnou literaturu. Slavia zažila i pohřební průvody prezidenta T. G. Masaryka i Vítězslava Nezvala, začátek sametové revoluce nebo návštěvu Hillary Clintonové.
Provozovatelé chtějí kavárnu vrátit českým návštěvníkům
Symbolický obraz představující Slavii, matku Slovanů, jejíž jméno kavárna nese, byl přemístěn do sbírek Městské galerie a nahrazen obrazem Piják absintu Viktora Olivy. Po druhé světové válce a zestátnění kavárnu nešťastně rekonstruovali, přesto si udržela přízeň zajímavých hostů. U legendárního stolku výtvarníka a básníka Jiřího Koláře, kde bylo možné zahlédnout Bohumila Hrabala s Josefem Škvoreckým, s oblibou sedával i Václav Havel s přáteli.
Jan Werich si do kavárny v šedesátých letech nechával přinášet jídlo speciálně připravené v sousedním Parnasu. Známými návštěvníky byli Jiří Grossmann či Jiří Šlitr, básník Emanuel Frynta či filosof Jan Patočka. V roce 1992 se ale kavárna uzavřela kvůli zdánlivě nekonečné rekonstrukci, která nakonec vedla k výpovědi smlouvy a dohodě s novým nájemcem. Nynější provozovatelé, kteří vedou Slavii od září 2021, se jí snaží vrátit českým návštěvníkům.
