RECENZE: Zbabělí čeští kritici a zavražděná Hind Radžab. Zapamatujme si její jméno
Dobrovolníci Červeného půlměsíce přijímají tísňové volání. Šestiletá Hind uvízla v autě pod palbou v Gaze. Dívka je obklopena krvácejícími mrtvolami své rodiny. Pro Ranu, Omara, Mahdiho a Nisreen začíná závod s časem. Zoufale se snaží malou Hanud udržet na lince. V pozadí telefonátů jde slyšet střelbu a pásy tanků.
Alice Aronová se hlásí o slovo
„Konflikt se ukazuje jen z jedné strany, takže pro mě je to takové politické aktivistické dílko." Těmto slovům dal minulý týden prostor Český rozhlas Vltava, když si k recenzi snímku, jenž mapuje tragické události z 29. ledna 2024, přivzal do pořadu Mozaika novinářku, herečku a filmovu historičku s vazbami na Izrael. Inu... pojďme si zrekapitulovat fakta.
V Gaze nyní probíhá genocida Palestinců. Izrael spáchal několik válečných zločinů, včetně bombardování škol a nemocnic, pod záminkou boje s Hamásem, který se v budovách údajně skrýval. Izrael též používá tanky Merkava MK4. Stroje vybavené termovizí a technologii s možností napojení na drony.
IDF tak vidí ve tmě, vidí tepelné siluety, vidí dobře své okolí. Je tedy velmi pravděpodobné, což ostatně zmiňuje i jedna z postav z filmu, že armáda dobře věděla, kdo se ve vraku auta skrývá. Konkrétně malá dívka. Přesto byla nemilosrdně popravena, společně se dvěma sanitáři, kteří měli povolení k průjezdu okupovanou oblastí. Ne, pohled druhé strany vskutku není třeba.
Hind Rami Iyad Radžab
Snímek užívá skutečných telefonických nahrávek malé Hind, zasazené do rekonstrukce s herci, jež zobrazují dobrovolníky Červeného půlměsíce. Zde jsme svědky zoufalství a bezmocnosti. Ta opanuje především Omara s Ranou, kteří s Hanud hovoří.
Pocity se následně mění v agresi, pláč a paniku. V tomto je Hlas Hind Radžab téměř nehodnotitelný, Jak taky hodnotit film, sestavený z nahrávek dítěte, jež zoufale prosí o záchranu, protože se bojí tmy?
Umění versus Palestina
Dnes se často řeší otázka, zda-li by filmy měly být politické. Například na letošním Berlinale, kde režisér Wim Wenders a další volali po nepolitizování filmového umění. Veškeré umění je samozřejmě politické už z principu, neboť učí empatii. Tedy jednu z nejnebezpečnějších zbraní v lidském arzenálu. Je proto téměř až na grc, že mezi námi žijí lidé, kteří půjdou a Hlas Hind Radžab pošlapou už z principu.
Nemluvím jenom o Alici Aronové, ale kupříkladu i o Robinu Kvapilovi, který na jednu stranu točí Velký vlastenecký výlet o ruské agresi na Ukrajině, ale na stranu druhou utrpení Palestinců dehonestuje jako propagandu. Nepřiznat si, že se v Gaze děje něco zrůdného, je zbabělé.
Hlas Hind Radžab je skvělý příklad humanistického snímku, kterých by se mělo točit víc. Není podbízivý, není prvoplánově slzopudný. Zkrátka jen vypráví jeden z tisíců smutných příběhů zavražděných dětí, které si dospělí vybrali jako cíl.
