Jiří Flígl je pražský rodák a programový ředitel Kina Aero a Bia Oko. Je to právě on, kdo vybírá filmy, které tato kina uvedou. A pokud jste někdy v žižkovském Aeru viděli Terminátora, Dědictví aneb Kurvahošigutntag nebo třeba Kmotra, tak to bylo právě díky němu.
Jirka je rodilý Pražák, vyrůstal na sídlišti v Praze 6. A právě tam, v bytě u televize, se formovalo jeho nadšení pro filmy. „Už někdy před revolucí, tak v roce 86, si jeden movitější soused koupil satelit, a protože to byl podnikavec, tak to rozvedl do celého sídliště,“ vysvětluje.
„My jsme měli tu klasickou skleněnku, na ní osm programů, do toho jenom dva běžně chytaný a do toho on tam přidal další zahraniční programy. Takže já jsem pak koukal na satelit. Jednak jsem se naučil německy, ale hlavně jsem měl poměrně omezený kontakt s českou popkulturou. Zatímco všichni uměli nazpaměť všechny osmdesátkové komedie a Buriana, tak já jsem to sice viděl, ale ne opakovaně jako oni. Buď můžeš poosmý koukat na Slunce, seno nebo na Bugs Bunnyho a Simpsonovi. Sice v němčině, ale já jsem to do sebe tak nějak absorboval.“
A pak už se vášeň k filmu jen prohlubovala. Hlavně během střední školy, kdy Jirka sledoval filmové kluby na České televizi, chodil do kina a byť to nerad přiznává, tak i stahoval filmy z internetu. Právě díky možnostem internetu se Jirka dostal do kontaktu s asijskou kinematografií, která ho uchvátila. Ale nepředbíhejme.
Velkou roli na střední škole samozřejmě hrálo i kino. „Pamatuju si, že první film, na který jsem šel sám do kina, byl Méďa Béďa ve filmu. To mi bylo tak dvanáct a animáky mám rád dodnes. A taky si pamatuju, že jsem hrozně přemlouval rodiče, abychom šli na Živý terč s Van Dammem. Dokonce myslím, že to tenkrát hráli v Oku.“
„Na střední jsme obráželi filmové kluby v různých kinech. Na Praze 6 tedy kino Dlabačov, tam to byl hodně dobrý filmový klub, Ponrepo na Starém Městě a samozřejmě Kino Aero. Přes celou Prahu jsme jezdili do Aera. Tehdy jsem tu viděl spoustu pro mě zásadních filmů.“
Teď uděláme skok dopředu. Právě před Aerem sedíme a Jirka je najednou programovým ředitelem. Bylo už tehdy jeho snem pracovat v kině? Třeba právě v Aeru? „Možná, že mě to někdy jako takový toužebný sen napadlo, ale nikdy jsem si nemyslel, že by to mohlo být reálný. Já jsem si vlastně nikdy moc netyčil konkrétní cíle, ani Aero nebylo nějakým bodem, ke kterému bych se upínal.“
Ze snu se tak postupem času stala realita. „Cesta do Aera pro mě vedla přes filmové festivaly. K těm jsem se dostal jednak studiem na Katedře filmových studií a skrz ten můj zájem o asijskou kinematografii. Vlastně už když jsem byl v prváku, tak se o mně vědělo, že asijskou kinematografii hodně sleduju a přes to jsem se dostal na Febiofest.“
Tehdejší ředitel Přemek Martínek dal spoustě mladých lidí jako byl Jirka šanci. Právě díky němu se poměrně brzy dostal Jirka do pozice vedoucího asijské sekce festivalu, kde dostal volnou ruku, co se výěru filmů týče. „Ty dva roky, kdy jsem dělal pod ním, to do dneška považuju za jednu z nejinspirativnějších prací, co jsem měl a takové nejformativnější období,“ vzpomíná Jirka.
„Další festival, na který jsem se přes kolegu z Febiofestu Davida Čeňka dostal, byl Festival otrlého diváka. Tehdy byla taková éra, kdy se hodně mluvilo o bizarních, vychýlených a extrémních filmech z Asie. A David mě oslovil, že by sem chtěl něco takového dostat.“ Práce na festivalech Jirku později zavála i do role konzultanta na KVIFF a následně i do České televize, kde díky své němčině dostal pozici v oddělení převzatých pořadů. Festival otrlého diváka ale stále patří k jeho oblíbeným událostem.
Nejspíš i díky České televizi dostal Jirka nabídku do Aera. Momentálně je jeho prací tvorba programu pro Kino Aero na Žižkově a Bio Oko na hranici Letné a Holešovic. Kromě tvorby krátkodobého programu Jirka vybírá a nakupuje i filmy od distributorů, ale spousta fanoušků ho zná jako jednoho z neúnavných dramaturgů Festivalu otrlého diváka, který je unikátní mimo jiné i tím ho pořádá přímo Kino Aero.
Kino Aero tradičně přináší starší snímky zpátky na filmové plátno. Cykly jako Filmové legendy, Popkulturní milníky nebo Encyklopedie akčního filmu zná každý fanoušek Aera. V rámci nich si totiž může zajít na filmy jako je třeba Rambo, Terminátor, Robocop, Smrtonosná past, Hříšný tanec, Kmotr, Trainspotting, Sám doma, Shrek nebo například na maraton Pána prstenů. A spoustu dalších kultovních nebo naopak zapomenutých starších filmů, které už se do kin moc nedostanou.
„Aero je rozhodně specifické v tom, že takové akce dělá často. Ono to do nějaké míry vychází z tradice, která tady byla, protože právě na přelomu tisíciletí, což byl zlatý věk Aera, se začaly dělat retrospektivy. To tady byl třeba kompletní Bergman a tak. Zároveň se začalo dělat to, že když byl nový film nějakého režiséra, tak k novému filmu udělali přehlídku třeba čtyř až deseti jeho filmů.“
Tato tradice se přenesla i do současnosti a pokud najdete v programu označení Double feature, je pravděpodobné, že se k novému filmu přidá jiný film stejného režiséra.
„Lidi kolem Aerofilms jsou spíš taková komunita, takže jsem se měl v začátcích o koho opřít a to, že jsem nikdy nedělal kina, nebyla nakonec taková nevýhoda. Ta hlavní věc, kvůli které mě pravděpodobně vzali, byla zkušenost z festivalů, že umím zařídit práva na zahraniční filmy, vím, co to obnáší, vím, co všechno je potřeba kolem toho udělat. A samozřejmě mám přehled a taky nějaký vkus.“
„Úplně nejradši na tom mám být na projekci s lidma, vnímat jak lidi reagují na film. Jak vlastně ožívá to kino s lidmi. Ať už jsou to projekce na Otrlci nebo třeba, když máme každý Valentýn Hříšný tanec. To je prostě úplně neskutečná atmosféra. My míváme projekce Hříšňáku dvě. Odpolední je taková ještě vlažná, že sem tam někdo zapíská, jako že dobrý, ale pak ta večerní, to už je totální párty. Patrick Swayze shodí triko a celý kino může lehnout. A to je úplně úžasný.“
„Na druhou stranu, měli jsme první projekci Apokalypsy od Coppoly, kino bylo narvaný a lidi naopak úplně zařezaný. Podobně nedávno na projekci 2001: Vesmírná odyssea. U pár věcí, které můžou vyznívat úsměvně, se lidi sice uchechtávali, ale hned v další scéně už byli zase úplně opaření tím filmem a ani nedutali. A to jsou ty věci, který mě na tom baví. Nejvíc právě tohle.“
Že má Jirka rád kino plné lidí, potvrzuje i čas, který v práci tráví. „Já mám trošku, vlastně docela hodně, posunutý denní režim. To se o mně ví. Chodím sem mezi druhou a čtvrtou odpoledne, ale pak tady jsem do půlnoci nebo do jedné. Někdy i dýl, protože já tady vlastně chci být, když tady jsou lidi. Mě by to tu jinak nebavilo.“
Když se ptám, jestli má Jirka nějaký pracovní sen, třeba pořádat mezinárodní festival nebo natočit vlastní film, kroutí hlavou. Znamená to, že už žije svůj sen? „Dá se říct, že vlastně žiju. Jak říkám, já jsem nikdy neměl konkrétní cíl, něco, čeho chci dosáhnout. Vlastně teď v současnosti tím cílem je, aby ta naše kina, kterým dělám program, prosperovala. Aby do nich lidi chodili, aby měli důvod do nich chodit. To je cíl mojí práce, dávat lidem důvody jezdit z centra až na Žižkov.“
Když se ptám na oblíbený film, Jirka se směje, ještě než dokončím větu. Jeden oblíbený film nemá. Vlastně ze své podstaty ani nemůže mít. Jako programový ředitel musí mít rád všechny filmy. Nevybírá je totiž jen pro sebe, ale pro všechny návštěvníky kina. Nicméně ty filmy, které ho zaujaly a mohly by zaujmout i ostatní, se jistě ocitnou v programu Oka a Aera v následujícíh měsících.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
