Komouši Vinohrady rozdělením úplně rozbili, říká Johana Fundová. O své milované čtvrti napsala knihu

S Johanou jsme se potkaly kde jinde než na Vinohradech, vybrala kavárnu, kterou chtěla vyzkoušet. Vinohrady totiž pořád objevuje, i když tu žije roky.

Proč tedy Vinohrady, začínám se ptát s představou, že se tu narodila. „Ne, já jsem původně z Prahy 4, takže jsem vinohradská náplava,“ zasměje se.

„Když jsem byla malá, tak mi máma vyprávěla o svém dětství na Vinohradech. Pak tam i pracovala a já za ní jako dítě občas jezdila do práce. Pracovala v Uruguayské, jezdila jsem tam přes Mírák, to se mi líbilo.Ty secesní domy například. Taky jsme chodily do potravin Vávra, což je takový signifikantní obchod ve Francouzské. Už tehdy jsem k nim prostě měla vztah.“

Automaticky věděla, že tam chce jednou bydlet. Když pak ukončila vysokou školu a rozmýšlela kam se přestěhovat, tak byly Vinohrady jasné.

„Mám hrozně ráda Grébovku, jak se na noc zamyká, tak je pořád taková čistá a není ani moc hlučná.“

A v čem jsou Vinohrady tedy tak speciální, zajímá mě. „To, čemu se říká genius loci, je tady opravdu cítit. Když se člověk prochází ulicemi, nějak to na něj působí, jak domy a architektura, tak to, jak jsou dělané ulice. Mix architektury, podniků, i hezkých parků, které mám ráda, a kultury. I lidí, co tu bydlí. Vlastně se tu cítím trošku jako na maloměstě a ne uprostřed města.“

Musím se samozřejmě zeptat na oblíbené místo. „Mám hrozně ráda Grébovku, jak se na noc zamyká, tak je pořád taková čistá a není ani moc hlučná.“ Naopak není fanouškem populárních Riegrových sadů. „Nevím proč, nějak mě nebaví. Nebaví mě ty podniky, nebaví mě ten kopec. Jediné, co je tam hezké, je ten výhled.“

V hlavě mám obrázek, jak Johana chodí po Vinohradech a dělá si poznámky o tom, co všechno se bude hodit do její budoucí knihy. Pak jde s nadějí za nakladatelem a snaží se ho pro nápad nadchnout. No, tak tak to vůbec nebylo. O tom, že by o čtvrti napsala knihu, ani nepřemýšlela.

„Nenapadlo to mě. Před asi rokem a čtvrt, když jsem finišovala knihu Milénium, jsem měla sraz se svou redaktorkou a ptala jsem se jí, co je u nich nového. A ona mi řekla, že plánují sérii knih o čtvrtích v Praze.“

„Jé, to je dobrý, a máte někoho na Vinohrady?“ zeptala se. Sice knihu teprve plánovali, ale hned Johaně slíbila, že může být první.

„Čtvrť nefunguje jako celek, nemá svou samosprávu. To je věc, která mě mrzí nejvíc“

Sama si vymyslela koncept, kapitoly rozdělila tematicky. Začínají Johaniným vlastním textem, následuje pět tipů na konkrétní místa a uzavírá je rozhovor.

„Když jsou tam Vinohrady duchovní, je tam rozhovor s farářem. Když tam jsou Vinohrady nové a moderní, tak je to rozhovor s majitelkou Kusu koláče na Korunní. Vinohrady štamgastské mají zase povídání s výčepním hospody U Dandů.“

V poslední kapitole pak dala prostor pro vyjádření starostům městských částí, pod které Vinohrady spadají. Je to rekordních pět, do Jedničky a Čtyřky ale zasahují minimálně.

V netradičním dělení mezi víc městských částí vidí Johana i zásadní problém čtvrti. „Nikdo k tomu nemá vztah ve smyslu Vinohrady jsou naše. A to je strašný problém, z hlediska všeho. Každá část může alibisticky říct: oni to taky nedělají, oni se o to nestarají. Čtvrť nefunguje jako celek, nemá svou samosprávu. To je věc, která mě mrzí nejvíc.“

„Komoušům se podařilo dobře zrušit sounáležitost čtvrti, to rozdělení do pěti částí bylo po roce 60 úmyslné. Luxusní Vinohrady propojili s dělnickým Žižkovem do Prahy 3, pak část luxusních Vinohrad, ty vilové čtvrti, s dělnickými Vršovicemi do Desítky. Tu čtvrť úplně rozbili,“ vysvětlila mi.

„Proč psát oslavnou knihu o nějaké čtvrti, když má svoje vlastní problémy"

Každá část Vinohrad je teď podle Johany specifická. Tu desítkovou vidí rezidenčně, trojková už nabrala atmosféru Žižkova. „Dvojka, to je taková secesní a zdobená část, úplně ty pravé původní Vinohrady.“

Kniha ale není ódou na Vinohrady, věnuje se i negativním stránkám. V kapitole Vinohrady ztrácející se si třeba povídala s Ondřejem Bártou, který vede bary Bullerbyn a Hvězdu. Sám se ale odstěhoval, čtvrť se změnila, prošla gentrifikací a přestalo se mu tam líbit.

„Proč psát oslavnou knihu o nějaké čtvrti, když má svoje vlastní problémy. Celý rozhovor je vlastně o tom, jak se zdražují nájmy, kam mizí starousedlíci a jak je těžké tady podnikat, pokud to fakt není komerční věc. Bydlel v domě, který koupili developeři, rozparcelovali ho na mikrojednotky a vyhodili původní obyvatele.“

Sama v době rozhovoru nové bydlení hledala a byla nešťastná, z toho, jak náročné to bylo. „Ceny jsou úplně mimo, ale ani ta nabídka není. V podstatě se bojím, že se z toho stane skanzen, jako je třeba ze Starého Města.“

„Bylo těžké si s ní domluvit rozhovor, ale nakonec se to povedlo. A když jsem ho měla celý hotový, tak mi řekla, že nechce, aby soukromé detaily jejich rodiny byly někde v knize"

Do knihy se nakonec nedostaly dva rozhovory. Johana je měla hotové a připravené, jejich respondenti si ale zveřejnění rozmysleli. Jeden byl s bulharským majitelem řeckého bistra ve Slezské.

„Povídal mi o tom, jak bistro musel nazvat řecky, protože kdysi Bulhaři neměli v Čechách moc dobrou pověst. Ti, co sem emigrovali, byli spíš mafiáni a podobní kriminálníci, tak to nemohl nazvat bulharsky, protože by tam nikdo nechodil. A on mi pak řekl, že to tam vlastně nechce, že chce zůstat malým bistrem, o kterém si lidé řeknou mezi sebou, ale nepřečtou si o něm.“

Druhou, co změnila názor, byla vnučka Josefa Čapka, která stále žije ve dvojvile po něm. Druhou polovinu domu vlastní Praha 10 po Karlu Čapkovi a chce z něj udělat muzeum.

„Je hodně introvertní a bylo těžké si s ní domluvit rozhovor, ale nakonec se to povedlo. A když jsem ho měla celý hotový a zpracovaný, což dalo docela práci, tak mi řekla, že vlastně nechce, aby soukromé detaily jejich rodiny byly někde v knize.“

„Nevím, jak bych se dívala na to, kdyby někdo, kdo nebydlel v Praze, napsal nějakou knihu o Praze"

Ptám se, jestli bude pokračování. Jestli třeba Johana nechce napsat do série knihu o čtvrti, kde vyrůstala, rozhraní Krče a a Braníka. „Ne, já tam nic neznám, nevím, co bych tam popisovala, to bych nepopsala ani stránku A4,“ směje se.

„Myslím, že to musí psát někdo, kdo k tomu má vztah, někdo takový, kdo rád objevuje místa kolem. Nevím, jak bych se dívala na to, kdyby někdo, kdo nebydlel v Praze, napsal nějakou knihu o Praze. Na druhou stranu, jsem se setkala s hodně lidmi, kteří třeba z Vinohrad jsou, ale kolem sebe se nedívají. Takže si nemyslím, že to má právo psát jenom ten, kdo se tu narodil.“