(NE)OBYČEJNÍ: Mám nejlepší práci na světě, říká pankáč za výčepem Lokálu v Dlouhé

V Lokálu v Dlouhé hosté průměrně vypijí dva pivní tanky denně

S Ľubošem se potkáváme přímo v jeho „kanceláři“ v podobě výčepu vůbec prvního Lokálu v Praze, proslulého Lokálu Dlouhááá, kam chodí na vyhlášené české pivo zástupy turistů, ale i hodně místních, kterým výčepáci z Dlouhé připravují jednu z nejlepších Plzní v České republice. Denně se v téhle hospodě vypijí v průměru dva pětisetlitrové pivní tanky, tedy zhruba dva tisíce piv.

Když v domluvených jedenáct hodin dopoledne beru za kliku Lokálu a otevírám dveře, naruším probíhající týmovou poradu, která se pomalu chýlí ke svému konci. Ještě chvíli tedy čekáme venku, než nás pánové pozvou dál. Ľuboš na nás ještě mávne, že přijde za chvilku a zhruba za pět minut už si přisedá ke stolu, kde na něj s fotografem Honzou čekáme.

„Dneska nepracuju, ale stejně jsem tu musel být kvůli meetingu, takže na vás mám čas a vyšlo to dobře,“ říká šestadvacetiletý sympaťák, který se kvůli našim fotkám oblékl do své uniformy výčepáka a načepoval nám pivo. Můžeme se pustit do rozhovoru.

Pivu se Ľuboš věnoval už ve své bakalářské práci

Ľuboš Slivka má kořeny v Tisovci na středním Slovensku. V Breznu chodil na hotelovou akademii a po jejím absolvování se přestěhoval do Prahy, kde žije zhruba šest let. Přišel za studiem na Vysoké škole hotelové v Praze a po dosažení bakalářského titulu „už tu nějak zůstal“.

Pivu se věnoval už ve své bakalářské práci. V sociologickém výzkumu zjišťoval, kolik jsou Češi ochotní zaplatit za pivo. „Moji relativně konzervativní respondenti ve výzkumu uvedli, že zdražení piva je jako spotřebitele neovlivní a že nejsou ochotní změnit svou oblíbenou značku na základě ceny, takže když zdraží například Plzeň, stejně ji budou pít,“ překvapuje mě mladý výčepák závěry svého výzkumu.

Ľuboše návštěvníci bezpečně poznají podle kožené zástěry plné odznáčků punkových kapel

Práce v Lokálu je pro Ľuboše prvním trvalým zaměstnáním, pracuje tam asi pátým rokem. „Dostal jsem se sem klasicky přes inzerát, poslal jsem jeden mail, vyzkoušeli si mě a pak si mě nechali, dělal jsem jídlonoše, pivonoše a pak jsem si udělal zkoušky na číšníka, ale hned od prvního dne, co jsem sem nastoupil, jsem čuměl po výčepácích a říkal jsem, že tohle bych chtěl dělat.“

Asi po roce a půl praxe na place Ľuboš sebral odvahu a zeptal se šéfa, jestli by mohl práci za výčepem aspoň vyzkoušet. Absolvoval nezbytné kurzy a školení, osvědčil se a od té doby je z něj plnohodnotný výčepní v Lokálu.

Plnohodnotný. Včetně kožené zástěry. Tu zdobí 47 odznáčků. „Můj nejoblíbenější je tenhle od přítelkyně s hláškou z Pána prstenů Nobody tosses a dwarf. Pak tam mám hodně odznáčků slovenských punkových kapel nebo mých oblíbených podniků,“ shrnuje Ľuboš a prstem postupně ukazuje na každý z nich a ke každému mi přesně řekne, co symbolizuje.

Ľubošův triumf v soutěži Zlatá pípa

Mezi odznáčky na Ľubošově zástěře nechybí ani ten odkazující na jeho triumf ve Zlaté pípě, soutěži mezi výčepáky podniků spadajících pod Ambiente. V soutěži musejí výčepní uspět v několika disciplínách. Na internetových stránkách soutěže pro výčepní hlasuje veřejnost, soutěžící se hodnotí vzájemně sami mezi sebou a jejich práci přijde zkontrolovat tajná komise.

„Jednou z disciplín je i pětiboj, kde se soutěží například v rychlosti pití piva, ve skládání výčepního kohoutu poslepu nebo v tom, kdo nejdýl udrží půllitry v natažených rukách. Pak je tam křížový výslech, kde výčepní odpovídá na otázky nejen ze světa piva, ale taky z literatury, politiky a tak dál. Součástí soutěže je i zlatý kvíz, kde jako při klasickém hospodském kvízu odpovídají výčepáci na otázky z nejrůznějších okruhů od sportu po historii.“

„Myslím, že dokážu tolerovat hodně, ale nemůžu si nechat skákat po hlavě“

Výčepákem v Lokálu nemůže být každý. „Tahle pozice je podle mě oprávněně vyhajpovaná. Lidi se za výčep opravdu pečlivě vybírají. Musí splňovat dost vysoké standardy. Výčepákovi nestačí umět dokonale načepovat pivo, ale musí umět třeba řešit nestandardní situace, které se v podniku stanou. Většinou je to vidět už na zkouškách. Hodnotí se, jak se člověk umí bavit s lidmi, jaký má přístup k práci, jak vnímá autority nebo jak se dokáže chovat mimo svou komfortní zónu.“

„Myslím, že dokážu tolerovat hodně, ale nemůžu si nechat skákat po hlavě a ty situace tu prostě řešíme. Já vždycky říkám, že výčepák by měl být zdravě drzý, aby si dokázal udržet hranici.“

„Velké potěšení mi dělá, když vidím, že návštěvník má zájem o pivo“

Lokál v Dlouhé nelze vnímat jako tuctovou hospodu ve smyslu toho, jaká klientela ji navštěvuje. Ač si zakládá na všem, co milují Češi, tedy na dobrém jídle a výborně připraveném pivu, zhruba polovinu návštěvníků tvoří turisté.

Ľuboš má zkušenosti s obsluhováním návštěvníků z celého světa. „Fakt mě baví třeba americké rodiny, které přijdou na oběd nebo večeři. Obecně miluju, když se návštěvníci nebojí na cokoliv zeptat a jsou komunikativní. Velké potěšení mi dělá, když vidím, že návštěvník má zájem o pivo, přijde za mnou k výčepu a začne se mě vyptávat, jak to tady všechno funguje. Ne vždycky mám na vysvětlování čas, ale vždycky jim na otázky odpovím aspoň v krátkosti.“

„Podle mě mám nejlepší práci na světě“

Šestadvacetiletý Ľuboš často slýchá, že si jako výčepák jen povídá s lidmi a popíjí pivko v práci. „Jako jo, podle mě mám nejlepší práci na světě, ale určitě to není pro každého,“ popisuje. Dobře si uvědomuje náročnost svojí práce a ví, že stát denně patnáct hodin na nohou a řešit přání hostů bude čím dál náročnější. Důležité je podle něj umět si zachovat chladnou hlavu.

Jeho snem je mít jednou vlastní hospodu. „Asi bych ji chtěl mít u nás doma na Slovensku. Byla by punková. Pokreslený hajzly, pódium, každej pátek koncert. A to si piš, že by mě to bavilo i v šedesáti. Když jsem dělal instruktora na snowboard, říkali mi kolegové, že vypadám jako malý jeseter, takže tahle moje hospoda se jednou bude jmenovat U Jesetera.“