(NE)OBYČEJNÍ: Skejťák, který skončil se závody, a začal se věnovat duchovnu a dětem

Jezdí děti i dospělí

Je středa, půl páté odpoledne a v nově zrekonsturovaném podchodu na Vltavské zrovna začíná lekce jízdy na skateboardu zdarma. Účastní se jí jedna dospělá skejtačka a pak parta prcků, sotva větších než jsou jejich prkna. Na hodinu a půl jim tady bude předávat své zkušenosti Petr Löwy, legenda českého skateboardingu.

„Malý děcka mě baví. V celý Praze nás bylo asi dvacet, když jsem začínal skejtovat. Neměli jsme skejty, neměli jsme kde skejtovat, podle čeho skejtovat,“ vysvětlil mi Petr, proč tu vlastně je. V projektu působí už dva roky, přivedl ho Richard Preisler, který pro změnu jezdí na bruslích.

Děti sem vodí rodiče, někteří své potomky jen sledují, další si přinesli vlastní prkna a jezdí taky. Jsou místní, nejčastěji z nedaleké školy na Strossmayerově náměstí. Malí už ví, jak na to. Rozjezdí se oběma směry s odrazem a pak zkouší triky, které jim Petr vysvětlí. Ti menší ještě na kolenou, další už ve stoje.

„Pro malé děti, když se jim ze začátku ukáže, jak si na to stoupnout, co mají zkoušet dřív, co zatím nezkoušet, tak se nadchnou, baví je to a jdou rychle dopředu.“ Většinou jich přijde kolem pěti, dnes je rekordní počet, přes deset.

Chtěl na kolo, skončil ale u skejtu

V podchodu jezdí samozřejmě i větší děti na skejtech, koloběžkách i bruslích. Projíždí tudy cyklisté, dívky v rohu trénují pole dance. Občas se někomu mládě na skejtu připlete do cesty, teenageři reagují ale maximálně otráveným výrazem v obličeji, stěžovat si nikdo nedovolí. Místo je tu pro všechny.

Petr s úsměvem jezdí mezi nimi, kontroluje je, radí. Ví, jak je důležité se dětem věnovat, sám by to měl bez podpory „velkých“ kluků těžké. Jezdit začal, když mu bylo osm. A úplnou náhodou.

Psal se rok 1983, Petr už jeden skejt z obchoďáku měl, ale víc ho lákal cyklotrial. „Dozvěděl jsem se, že někde na Strahově postavili dráhu z palet. První místo v Praze na kola a kola tam i údajně půjčují. Tak jsem vzal ten svůj skejt z obchoďáku do podpaží, bez toho jsem nikam nechodil, a vyjel jsem, malej kluk sám, autobusem na Strahov. Přijel jsem tam, našel jsem to místo, byla tam dráha, bylo to super, ale kola tam nepůjčovali.“

Vyhrál hned první závody

Zklamaný Petr už chtěl jít pryč, z dálky ale uslyšel hudbu a vydal se tím směrem. „Šel jsem se podívat za stadion a tam mistrovství republiky. Všichni ti pankáči, anarchisti na skejtu, postříkaná trička sprejem. Byla tam celá špička, co tenkrát jezdila. Úplně jinej svět. Osmiletej kluk se skejtem v ruce uviděl něco takovýho. To byl ten zlomovej moment, kdy to z kola přeskočilo na skejt.“

Na Strahov pak chodil každý den hned po škole. „Začal jsem jim krást skejty a za chvíli si zvykli, že jsem součástí Strahova, neměli na vybranou,“ usmívá se Petr. „Byla tam komunita, která skejtovala společně. Občas jsem něco odkoukal, občas mi někdo něco ukázal.“

Rodiče byli rádi, že si hyperaktivní syn našel něco, pro co se nadchnul, a na co se byl schopen zaměřit. A výsledek na sebe nenechal dlouho čekat, první závod vyhrál už v devíti. „Tenkrát na Strahově pro časopis Stadion pořádali závody pro děti. A ty jsem rovnou vyhrál. Protože ostatní děti tam byly poprvé v životě a já tam byl každej den. Měl jsem půjčenej skejt od velkejch kluků, znal jsem to tam. Měl jsem oproti nim velkou výhodu.“

„Nezažil jsem moment, že bych si říkal, že jsem dobrej"

Další úspěchy přišly tak rychle, že si to Petr ani nestačil uvědomit. Ve čtrnácti vyhrál světový pohár v Itálii, jezdil ze závodů na závody. „Přišlo mi to normální. Takže jsem nezažil moment, že bych si říkal, že jsem dobrej. Skejtoval jsem, protože mě to bavilo.“

Díky svým úspěchům se stal i prvním českým sponzorovaným skateboardistou. „Moje první evropské závody jsem jel někdy ve dvanácti letech v Belgii. Tam jsem jel jako sponzorovanej jezdec, myslím, že to byl pivovar.“

Ježděním jako takovým se ale nikdy neživil, to by se mu podařilo, kdyby se narodil na západě. „Byl jsem před lidma, kteří měli několikátý profesionální model desky a já to neměl, protože jsem pro ně tady v Čechách nebyl zajímavej. Pak jsem pochopil, že jde o byznys.“ Pracoval proto vždy v nějakém skateshopu, i v tom prvním v Praze. 

„Byl jsem z toho rozbitej, unavenej, vyčerpanej"

Strahov bylo první místo, kde se skejtovalo. Byla tam velká rampa, rozjezd na slalomovou dráhu a malá dřevěná rampa. „To si tam kluci stavěli sami. Proto jsem začal jezdit freestyle, to je v podstatě akrobacie na rovině na hudbu. To se dalo trénovat kdekoliv. Když tam člověk chytl slinu, začal makat, tak stačil rovnej plácek a dalo se trénovat všude. To mě tentkrát chytlo, dávalo mi to smysl. V tom jsem začal jezdit světové závody.“

S těmi skončil kolem roku 1996. „Už jsem toho měl dost. V hlavě jsem byl závodník, když jsem přijel na závody, tak jsem chtěl vyhrát. Do tréninků i závodů jsem dával dost úsilí. Byl jsem z toho rozbitej, unavenej, vyčerpanej. A neuměl jsem to dělat napůl. Pak jsem se dostal do fáze, že jsem vyhrával většinu českých závodů a říkal jsem tomu, že mám čistou sezonu. Že jsem vyhrál všechny závody v Čechách. Když to tak nebylo, štvalo mě to.“

Musel hledat motivace, aby ve sportu pokračoval. „Dopadlo to tak, že jsem třeba přijel na závody, lidi tušili, že vyhraje Löwy, a spíš řešili, kdo bude druhej. A já jsem je trošičku přestal zajímat. Říkal jsem si, proč já se vlastně honím. Když jsem první, tak jim to připadá normální, když jsem druhej, tak jsem naštvanej, i když je to hezkej výsledek.“

„Lákalo mě být jinej Löwy a být sám sebou"

„Takže jsem měl v hlavě takovej divnej vzorec, kterej nebyl zdravej. Po nějaké delší době jsem přestal závodit a řekl jsem si, že třeba budu jen fotit, dělat materiály pro sponzory a zkusím z toho blázince vystoupit. Dělal jsem to asi rok a závodník se přecvakl do blázna, kterej chce dělat nejlepší fotky. A buď jsem to udělal, nebo mě odvezli sanitkou.“

Napůl ale nic dělat nechtěl, tak přestal. Od skejtování se úplně odříznul. „Od malička jsem nedělal nic jiného a lákalo mě být jinej Löwy a být sám sebou. Všichni mě znali jako skejťáka a lákalo mě to pojmout i jinak.“

Nesportoval, studoval Bibli, věnoval se duchovním věcem. A začal se učit vietnamsky. „Jeli jsme na Sapu, poprvé jsem viděl Čecha mluvit vietnamsky a byl jsem z toho nadšenej. Jak na to Vietnamci reagují, jak on mluví, vzalo mě to za srdce. V tu chvíli se mi obrátil život na ruby. Tak to mívám, buď mě něco nadchne, nebo mě to nezajímá.“

Vietnamsky učí i Vietnamce

Sám se jazyk naučil tak dobře, že sedm let tlumočil právní věci na soudech. S tím už skončil, dál ale tlumočí a pořádá kurzy vietnamštiny pro Čechy a překvapivě i Vietnamce. „Je tu generace Vietnamců, která se tu narodila a mluví lépe česky než vietnamsky. Vyrostou, vylezou ze školy a zjistí, mají kořeny a chtěli by to řešit. A líp to pochopí od Čecha.“

Ke skejtu se ale vrátil a teď ukazuje triky nové generaci, která k němu vzhlíží. „Když mluvím já, je to jedním uchem tam, druhým ven. Co řekne Petr, to platí,“ popisuje jeden z tatínků na lekci. 

Kluci a dvě holky ho obdivně sledují, hrdě mu ukazují, co se jim povedlo. Když jeden z chlapečků po triku spadne a nepříjemně si narazí zadek, nejdřív pláče, pak se ale zvedne a jde Petrovi říct, že se trik povedl.

Za Petrem se dnes přijel podívat i jeden z jeho strahovských kamarádů a mentorů, Ladislav Tomášek. Ten, který mu půjčil skate na jeho první závody. „Byl úplně jinej než všichni ostatní. On se hlavně vůbec ničeho nebál. Do triků šel na maximum.“ Láďa si četl o jeho úspěšných závodech v novinách, díval se na videa. Teď sleduje, jak pomáhá dětem obkroužit rampu, stejně jak to před lety zkoušel sám. „Péťa tím žije," usmívá se hrdě.