Čtete text rubriky Blogy a komentáře. Jedná se názor autora, který se nemusí shodovat s postojem redakce.
Byla to tenkrát velká sláva. Česko, nováček v unii, a stejně tak Vlastimil Tlustý (ODS) v Bruselu, který stanul v čele ministerstva financí sotva tři měsíce předtím. Na jednání se svými kolegy z tehdejší pětadvacítky na konci listopadu 2006 s sebou přivezl dvě "štěňata", dva malé soudky piva. I to se stalo poprvé. A jednání zablokoval.
Tlustý tehdy poprvé v ani ne tříletých dějinách pobytu v EU použil za Česko veto. Ostatní země EU chtěly zvýšit spotřební daň z piva, Praha ale řekla "ne". Po boku Česka stály zpočátku i jiné státy, nakonec ale zůstalo samo.
V daňových otázkách tehdy i nyní platila na půdě EU jednomyslnost, takže návrh spadl pod stůl. Spotřební daň z piva byla v Česku tehdy sice už vyšší než nově navrhovaná minimální unijní, Tlustý však věděl, že čeští voliči odboj ocení, a tak vetoval.
Teď jsme o sedmnáct let dál a skóre českých "ne" zůstává stejné. Za bezmála dvacet let v EU Česko použilo právo veta přesně jednou. Opakovaně mělo na svojí straně třeba jen jednu, dvě země - u protestu proti zvýšení DPH na bytovou výstavbu mělo Lotyše, v zahraniční politice u obrany Izraele Maďary a Rumuny. Nikdy poté ale nestálo samo proti všem.
Navzdory tomu to podle prohlášení hlavních politických stran v zemi vypadá, že tím skutečným českým "národním zájmem" ve vztahu k EU je zachování práva veta. Chce ho volební koalice Spolu a jako prioritu číslo jedna ji zmínila také lídryně opozičního ANO do eurovoleb Klára Dostálová.
Není to racionální postoj a svědčí o znalostní bídě ve stranách. Jestli totiž české předsednictví EU loni nebo letošní vyjednávání o emisní normě na auta Euro 7 něco ukázaly, pak to, že Česko je schopno dostat na svoji stranu většinu zemí EU, aniž by k tomu potřebovalo právo veta.
Tak se na něj podívejme.
"Máme povinnost být optimističtí," říkal rakouský filosof Karl Popper a zdůrazňoval, že "budoucnost je otevřená, není předem daná; všichni svými činy přispějeme k tomu, jaká bude".
Pokud bychom si půjčili tento citát, ve vztahu k EU by šel upravit na "Máme povinnost být konstruktivní…" Proč?
Prosperitu Česka zajišťuje zejména členství v unii. Pro český stát je proto zásadní, aby EU fungovala. To se bude dít jen tehdy, pokud to budou chtít všichni zúčastnění. Jinak řečeno, pokud budou všichni konstruktivní.
V unii funguje něco, čemu se říká kultura konsensu - státy se snaží shodnout na kompromisu, který bude přijatelný pro všechny. A jestli něco destruuje tento přístup, je to právo veta.
Když totiž víte, že můžete cokoli shodit ze stolu, proč byste se zajímali? Když naopak víte, že na začátku je návrh a vědomí, že pro něj stačí většina, vyjednáváte, sháníte spojence, zajímáte se. Protože nikdy předem nevíte, jak vítězná většina a konečná podoba návrhu budou vypadat.
V EU se už dnes zhruba 80 % rozhodnutí přijímá kvalifikovanou, tedy zhruba dvoutřetinovou většinou (55 % zemí zastupujících 65 % populace EU). V menšině oblastí - v zahraniční a obranné politice, daních, evropském rozpočtu a přijímání nových členů - platí jednomyslný souhlas a tím právo veta.
Důvod, proč se o hlasování teď mluví, je debata o dalším rozšíření EU. Před dveřmi čeká devět zemí a v prosinci by měly Ukrajina a Moldavsko zahájit předvstupní rozhovory. Řada starých členů ale podmiňuje svůj souhlas s rozšířením úpravou vnitřního chodu EU.
Omezení práva veta je na prvním místě, aby společenství s více než 30 členy bylo schopné nějakého rozhodnutí. Právo veta to velmi často znemožňuje. Politici ho totiž mnohem častěji používají ne proto, že je ohrožen životní zájem jejich státu - a v případě rozhodnutí v zahraniční a bezpečnostní politice by se mohli odvolat na k tomu určenou "záchrannou brzdu" ve Smlouvě o EU, článek 31(2) -, ale protože mohou.
Když loni Viktor Orbán čtyři měsíce blokoval peníze z unijního rozpočtu pro Ukrajinu, udělal to jen proto, aby si vynutil "svoje" miliardy zadržované Bruselem kvůli destrukci nezávislých soudů a policie v Maďarsku. Vydíral a uspěl - část peněz získal zpět, protože zbytku EU záleželo na pomoci zemi čelící brutální ruské agresi.
Teď je celá řada států, které chtějí, aby se tyto paralýzy do budoucna minimalizovaly. Úvodní rovnice je jednoduchá: pokud budeme chtít, aby se Ukrajina a další země staly členy EU, budeme muset souhlasit s omezením práva veta. Ti čeští politici, kteří tvrdí, že to tak není, buď nevědí, o čem mluví, nebo vědomě lžou.
Právo veta je samozřejmě různě "drahé" pro různé státy. Irsko se svými nejnižšími daněmi v EU si nenechá vzít možnost chránit svoji výsadu vetem, Nizozemci coby čistí plátci budou chtít hlídat evropský rozpočet, nováčci v unii zase zřejmě hájit princip jeden stát, jeden eurokomisař.
O tom všem se bude teď vyjednávat. Debata bude trvat roky a jsme na jejím začátku. Se změnami budou muset souhlasit všechny státy, nikdo nám tedy nic nesebere. Co by měla dělat česká vláda?
Udělat si analýzu, kde a proč je zachování práva veta pro Česko nejdůležitější. Je to obrana Izraele, a tedy možnost vystavit sólo stopku v zahraniční politice? Skutečně nejsme schopní si toto uhájit i bez hrozby vetem a jsme kvůli tomu ochotní nechat se vydírat jinde? Není pro Česko strategičtější udržet spíš výdaje na strukturální politiku EU? Na tyto otázky by měla vláda odpovědět.
Angličané říkají, že musíte být u stolu, abyste nebyli na stole. Jinak řečeno, to vůbec nejhorší je postavit se na zadní, nemít argumenty a odmítat debatu jako takovou, protože tím přestanete být pro ostatní naprosto zajímaví. Sami se připravíte o možnost věc ovlivnit.
Prezident Petr Pavel to svojí nedávnou výzvou k přemýšlení o vnitřních změnách EU kvůli rozšíření pochopil. Tak teď aby si to konečně přiznali i v dalších pražských palácích.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
