Před sto padesáti lety přivezl první vlak z Vídně do Prahy první cestující
Pouhých devět cestujících přivezl 14. prosince 1871 na tehdejší Nádraží císaře Františka Josefa (dnes Hlavní nádraží) první vlak z Vídně, který zahájil provoz na tehdy ještě soukromé trati, která vedla z metropole habsburské říše přes České Budějovice a Benešov. Nové nádraží vzniklo mezi tehdy ještě stojícími dvěma branami novoměstských hradeb, Koňskou bránou na horním konci Václavského náměstí a Novou bránou, která stála na východním konci Senovážného náměstí, U Bulhara.
V době otevření Nádraží císaře Františka Josefa už železnice v Praze fungovala
Podobně jako další železnice té doby byla i zhruba 500 kilometrů dlouhá Dráha císaře Františka Josefa soukromý podnik, mezi jehož koncesionáři byla řada významných šlechticů, mimo jiné i Schwarzenbergů. Budovala se pět let a mimo jiné kvůli problémům se stavbou mostu v Čerčanech a Vinohradského tunelu v Praze (ten byl otevřen až v září 1871) se do provozu dostávala do provozu v několika etapách, poslední úsek z Čerčan do Prahy v prosinci 1871. Trať byla pak v roce 1884 jako jedna z prvních zestátněna.
V době otevření Nádraží císaře Františka Josefa už železnice v Praze fungovala - už v srpnu 1845 se otevřelo dnešní Masarykovo nádraží, v červenci 1862 pak začaly jezdil vlaky na tehdy samostatný Smíchov - a rok po jeho zprovoznění se v těsném sousedství přidala i zprvu samostatně stojící stanice dráhy z Turnova a Kralup. Během poslední čtvrtiny 19. století pak železnice v Praze dále rostla, jednotlivé tratě se propojovaly a z Nádraží císaře Františka Josefa se stal hlavní pražský dopravní uzel.
Nádraží císaře Františka Josefa, Wilsonovo a Hlavní nádraží
Poměrně brzy přestala provozu stačit původní budova postavené v novorenesančním slohu podle návrhu Ignáce Ullmanna a Antonína Barvitia, mezi roky 1901 a 1919 ji proto nahradila secesní stavba architekta Josefa Fanty; tehdy bylo také zastřešeno kolejiště dvěma ocelovými obloukovými konstrukcemi. Současná podoba odbavovací haly, navazují na metro, vznikla v letech 1972 až 1979 podle návrhu architektů Aleny Šrámkové, Jana Bočana, Josefa Dandy a Jana Šrámka. V roce 2010 pak skončila rozsáhlá rekonstrukce haly.
Během 150 let nádraží zažilo kromě stavebních změn - kam patří i zprovoznění severojižní magistrály, jež v roce 1978 historickou budovu necitlivě odřízla od Vrchlického sadů - také několik změn názvu. Až do roku 1919 se nazývalo Nádraží císaře Františka Josefa, pak do února 1940 Wilsonovo podle amerického prezidenta, který se prosazoval o právo na sebeurčení národů, a zasloužil se tak i o vznik Československa. Za okupace se jmenovalo stručně hlavní, po roce 1945 znovu Wilsonovo a od ledna 1953 se vrátilo pojmenování Hlavní nádraží.
