Vzhlédněte k obloze, nastává období zvířetníkového světla
Krásný optický jev na noční obloze, který jako první popsal Giovanni Domenico Cassini, je pro nás čím dál tím vzdálenější. Jak přibývá umělé osvětlení, schází dokonalá tma pro pozorování světelných a astronomických jevů.
S blížícím se příchodem jara a s tím související jarní rovnodenností, se začíná po západu Slunce nad obzorem rýsovat zvířetníkové nebo-li zodiakální světlo. Určitě jste již o tomto pojmu slyšeli, či jej zahlédli v některých z médií a dokonce věřím, že jej již spousta lidí bez hlubšího povšimnutí vidělo na vlastní oči. Co to vlastně to zvířetníkové světlo je vám vysvětlím dále.
Zvířetníkové světlo je slabý kužel světla obklopující Slunce, který následně pokračuje v rovině ekliptiky směrem od něj až ke zvířetníkovým souhvězdím. Jeho jasnost se snižuje s roustoucí úhlovou vzdáleností od Slunce. Tento jev lze tedy spatřit v rovině ekliptiky - rovina kde se pohybuje Země s ostatními planetami a kudy prochází Slunce svoji pouť během roku po obloze - tedy ve 12 souhvězdích zodiakálního kruhu a to právě v období jarní a podzimní rovnodennosti. Jak Slunce prochází zvířetníkovými souhvězdími, ekliptika mění v průběhu roku pro daný čas sklon s obzorem. Největší úhel svírá ekliptika s obzorem v období jarní rovnodennosti po západu Slunce a v období podzimní rovnodennosti před slunečním východem. V oblastech poblíž rovníku je zodiakální světlo pozorovatelné po celý rok, neboť nikdy nesvírá s obzorem tak malý úhel, aby se ztratilo v záři soumraku či přesvětlených aglomerací.
Sluneční soustava je plná prachových častic. Tyto částice mají velikost od jednod do desti mikrometrů, většinou se zkládají z uhlíkatého nebo křemičitého materiálu a odrážejí cca pouhé 4% dopadajícího světla. To ovšem postačuje k vytvoření slabého svitu. Shlukují se právě podél ekliptiky a jejich celková hmotnost se odhaduje na 1019 - 1020 g, což je srovnatelné s hmotností menší planetky.
Nejideálnější pro pozorování je si najít velmi tmavé místo, ideálně mimo město, kde nejsou umělé zdroje světla. Nejlépe pak na horách nebo v některé z vyhlášených míst v ČR s tmavou oblohou (Jizerské hory, Šumava, Manětínsko). Nesmíme ještě opomenout Měsíc, který ji svým svitem hravě přesvítí. Naneštěstí pro letošní rok tento scenář nastane, jelikož přesně na jarní rovnodennost případá Měsíci jeho první čtvrť a západ pod obzor až okolo půlnoci. Při troše štěstí a trpělivosti by se ale nějaký ten snímek mohl urodit.
Tento rok připadá jarní rovnodennost pro severní polokouli na 20. března v 10:37 SEČ.
Pro zájemce je tento jev popasán v pěkném videu na stránkách Evropské jižní observatoře ZDE
Přeji mnoho štěstí a příjemných zážitků pod noční oblohou.
