Rok na střední v Americe. Pro učitele je důležité, aby studenti zažili úspěch, říká středoškolačka z Prahy

Proč jste se už na střední škole rozhodla studovat v zahraničí?
Já věřím, že vycestovat už na střední je nejefektivnější způsob, jak si v hlavě utřídit, kdo jste a jakým směrem chcete v životě dál jít.  Od malička se člověk učí pomocí kopírování vzorců, které vidí u svých rodičů a blízkého okolí, a díky vycestování „ven“ jsem měla možnost lépe pochopit svoji identitu jako Češka a Evropanka. Přála jsem si vyjít ze své společenské bubliny a komfortní zóny, protože mojí přirozené zvídavosti už nestačila ta malá diverzita lidí, která žije v Praze. Člověku to kromě většího nadhledu přinese větší míru sebevědomí, protože není limitován svými předsudky nebo předsudky okolí.

Co vám na rozhodnutí řekli spolužáci, kamarádi a rodina? Jak reagovali?
O tom, že jsem dostala stipendium ASSIST, jsem se dozvěděla na lyžáku, kde jsem byla se svojí třídou. Byl to opravdu nádherný moment, protože jsem tuto radost mohla sdílet se svými nejlepšími kamarády, kteří se radovali stejně intenzivně jako já. Rodina mě velmi podporovala a vděčím jí hlavně za pomoc s přípravou na odlet. Bylo potřeba toho hodně zařídit a pandemie zkomplikovala, co jen mohla, takže bez mých rodičů by to určitě nešlo. Samozřejmě se našli i tací, kdo moje plány odsoudili s větou: “To ti není Česko dost dobré?“, ale nad takovými reakcemi jsem se pousmála a šla dál. Někdy stačilo říct, že cestuji do zahraničí a nespecifikovat Ameriku, a to mě ušetřilo hodně nevhodných poznámek.

Bylo pro vás loučení těžké?
Loučení v Česku bylo samozřejmě velmi emocionální, ale určitě méně než loučení se s mojí rodinou a přáteli z Ameriky. Je to úplně jiný pocit opouštět někoho blízkého na rok, než někoho opouštět na dobu neurčitou. Moje hostující rodinka mi slíbila, že na podzim nebo na jaře přijedou za mnou do Česka, a na to se moc těším.

Jaké jste měla do té doby zkušenosti s cestováním?
Den poté, co jsem přiletěla do Ameriky, jsem oslavila svoje sedmnácté narozeniny. Původně jsem měla vycestovat už o rok dříve, ale to bohužel nebylo možné kvůli v té době chybějící vakcíně. Předtím jsem byla sama pouze na pár výměnách ve Francii, ale ty většinou netrvaly déle než čtrnáct dní.

Na střední školu do USA jste se vydala díky získání stipendia ASSIST. Jak probíhá výběrové řízení?
Součástí online přihlášky byla hlavně esej, kde jsem porotě představila sebe, svoje zázemí, zájmy, koníčky, úspěchy a motivace. Zabrala hodně času, ale vlastně mě přiměla k hlubší sebereflexi a utvrdila v tom, proč chci jít studovat pryč a proč by Amerika byla moje ideální volba. Poté jsem absolvovala jazykové zkoušky z angličtiny, které jsou podle mě spíš formalitou a ujištěním, že budete schopni v angličtině studovat, nebylo to nic těžkého. Poslední a nejdůležitější částí výběrového řízení byl osobní pohovor.

Čím myslíte, že jste při něm zabodovala u poroty?
Sama přesně nevím, čím jsem porotu oslovila, ale bylo příjemné vědět, že každého účastníka hodnotili opravdu pečlivě a do detailu četli moji esej. Myslím, že ze mě vycítili, že do Ameriky jsem nechtěla proto, abych si mohla vyzkoušet život „jako v High School Musical“, ale že jsem měla jasný cíl. Velmi mě lákal americký vzdělávací systém a důraz na vytváření promyšlených argumentů a názorů. Navíc ráda pozoruji lidi, jejich chování a nebojím se svoje observace sdílet s ostatními, takže ASSIST věděl, že tento pobyt by pomohl nejen mě, ale i jejich škole. Jako aktivní student jsem se zapojovala do různých mimoškolních aktivit a sdílela třeba rozdíly v našich kulturách.

Co bylo nejtěžší v novém městě?
Především to, že jsem neměla řidičák, takže mi chyběla svoboda pohybu, na kterou jsem v Praze zvyklá. Zvyknout si na větší možnost výběru obchodů, produktů či potravin není problém, ale musíte buď stále prosit hostující rodiče nebo si najít kamarády s řidičákem a autem.

Kde jste byla ubytovaná? Měla jste dostatek soukromí?
Bydlela jsem v hostující rodině, dva rodiče a dítě přibližně v mém věku. Soukromí jsem měla určitě dostatek. Měla jsem svůj vlastní pokojíček, který jsem s nikým nesdílela a zároveň většina rodiny byli introverti, takže si často žádali svůj prostor a já to respektovala. Měla jsem na svoji rodinu velké štěstí, protože jsme si sedli hned od prvního dne a nebyly žádné problémy. Snažili se mi ukázat všechny aspekty Ameriky a díky nim jsem viděla téměř všechna velká města na východním pobřeží. Chtěli mi dát co nejvíce svobody, takže jsem mohla být často venku s kamarády nebo u někoho doma a stačilo pouze rodičům říct, kde jsem a v kolik se vrátím.

Musela jste dodržovat nějaká pravidla?
Neměli potřebu mě kontrolovat, jenom chtěli mít jistotu, že jsem v pořádku. Se svými hostujícími rodiči jsem měla celkem podobně nastavená pravidla jako se svými biologickými rodiči, takže to nebyla moc velká změna z tohoto pohledu.

Do Lancasteru jste se prý hned od začátku zamilovala, čím si vás získal?
Je to hodně unikátní město plné roztomilých, osobitých obchodů a lidí, kteří se nebojí prezentovat své pravé já třeba svým stylem oblékání. Panovala tam atmosféra jako na venkově, cítila jsem se méně anonymně, sousedé mě vždy poctivě a s úsměvem od ucha k uchu zdravili. Na druhou stranu měl Lancaster všechny výhody města, takže jsem nemusela jezdit daleko, když bylo potřeba něco zařídit. A od Philadelphie je to jen hodinka, když chce člověk vyjet za kulturou.

Jací byli spolužáci? Jak na vás reagovali v prvních dnech?
Američtí spolužáci byli velmi přívětiví. První den ve škole jsem měla trochu problém najít některé moje třídy a do minuty si mě všiml jeden chlapec a ukázal mi vše potřebné. Učitelé mi nikdy nedávali najevo, že jsem špatně vyslovila slovo nebo jsem zapomněla, jak se něco řekne. Na můj přízvuk jsem neslyšela ani jednu připomínku za celý školní rok. Spíš mě chválili, že se každým měsícem zlepšuji a podporovali mě, když jsem měla v něčem mezery a potřebovala se to doučit. Jako sport v podzimním semestru jsem si vybrala pozemní hokej, kde jsem si našla své nejlepší kamarády, s nimiž nám přátelství vydrželo dodnes. Škola se také aktivně snažila propojovat mezinárodní studenty a budovat pro ně silnou komunitu a zázemí. V mezinárodní komunitě jsem třeba zjistila, že nejsem jediná, komu přijde zvláštní chodit v teplácích do školy. (smích)

Díval se na vás někdo skrz prsty kvůli tomu, že jste z České republiky?
Skrz prsty určitě ne. Měli respekt k mému odhodlání žít takto daleko od domova. Velmi mě překvapilo, kolik mých učitelů nebo rodičů mých spolužáku navštívilo v minulosti Československo nebo Česko. Často mi ukazovali fotky z jejich pobytu a tvrdili, že Praha je jedno z nejhezčích měst, které kdy navštívili, což mi lichotilo. Jeden tatínek mi třeba říkal, že je velký obdivovatel Jana Evangelisty Purkyně.

Jaké jsou rozdíly výuky v České republice a v USA?
Na rozdíly mezi českým a americkým vzdělávacím systémem bych mohla napsat celou knihu, ale abych odpověděla na otázku, tak je potřeba říct, že mohu pouze porovnávat systém nezávislých soukromých škol v Americe a poté veřejné české školy. Jeden z největších rozdílů je, že pasivita v hodinách není akceptovaná. Žáci jsou známkování za aktivitu v hodině, a to nejen za počet zodpovězených otázek, ale i za schopnost pracovat v týmu a umožnění toho, aby se každý dostal ke slovu. Američané jsou od malička vychovávaní k tomu, aby byli lídři a iniciovali projekty. Učitelé se mnohem více zaměřují na to, co jste se naučili než na vaše chyby. Systém jedna chyba znamená stupeň dolů je v Americe neakceptovatelný. Učitelé ve vás více věří, a je pro ně důležité, aby každý student zažil pocit úspěchu. Pokud nejste zrovna silní ve fyzice, můžete si vybrat mezi pár úrovněmi náročnosti, kde se probírá přibližně to samé, ale třeba méně do hloubky. V nižší úrovni se může nějaký student cítit komfortněji a efektivněji učit, protože vidí pokrok ve svém studiu. Zároveň, když jste nadaný v jiném předmětu, tak máte tu možnost studovat téměř vysokoškolský level už třeba v druháku na střední. Je toho ještě opravdu hodně, ale abych to shrnula, tak v Americe se dbá na svobodu projevu a tvorbu názoru, na učení se od ostatních a na rozvíjení studenta v různorodých dovednostech a zájmech.

Dokážete říct, že jste si v USA našla nová přátelství? Zůstala jste s někým, koho jste v Lancasteru potkala, v kontaktu?
Ano! Vytvořila jsem si hodně nových přátelství a stále jsem s Amerikou v kontaktu. Často si píšeme a voláme, a je to vždycky hrozně fajn. Moc mi chybí i moji učitelé. Moje učitelka AP Calculus mi dokonce poslala do Prahy pohled. Vytvořila jsem si také vztah k vzdálenějším příbuzným mojí hostitelské rodiny, protože jsem s nimi slavila Thanksgiving nebo Jom Kipur.

Jak prožíváte návrat do českých lavic?
Studuji na pražském Gymnáziu Jana Nerudy na francouzské sekci a srovnávací zkoušky mě čekají za týden. Poté se uvidí, zda budu muset opakovat ročník či se budu moct vrátit ke své třídě. Moc bych si přála to druhé, protože mám svoji třídu moc ráda a chtěla bych s nimi strávit poslední rok střední. Zároveň pokud se to nepovede, tak budu mít šanci si více užít české střední, protože druhou polovinu prváku a celý druhák jsem strávila kvůli pandemii online, a ve třeťáku jsem vycestovala.

Jaký je váš plán do budoucna?
Na vysoké školy se dívám do Ameriky, ale i do Česka. Jsem otevřená oběma variantám. Amerika mě láká z toho důvodu, že bych si svoje zaměření nebo svůj obor mohla vybrat až na konci druhého ročníku a do té doby si předměty nakombinovat relativně po svém. Zároveň se mi potvrdilo, že jsem schopná studovat v angličtině a že mi jejich vzdělávací systém dává smysl, protože se díky němu vyvíjím komplexněji. Zatím mě to velmi táhne k biochemii, ale jsem otevřená toto rozhodnutí změnit, pokud by mě něco jiného podobně nadchlo nebo by se mi naskytla jiná příležitost, tak by jich neodmítla.