Žiji s cizím srdcem. K transplantaci mě ale psycholožka nedoporučila

Psal se rok 2000, Luďkovi bylo čerstvě 43 let a jeho sportovní forma gradovala. Běhání natolik propadl, že si poctivě vedl běžecký deník, do kterého si měsíčně zaznamenával své výkony, které dosahovaly až 200 uběhlých kilometrů. Ani v tenise nezaostával za nejlepšími tuzemskými hráči. Dalo by se říct, forma jako hrom. Jenže právě v té době se začaly objevovat první zdravotní komplikace.

„Tou dobou jsem začal mít pocit, že místo toho, aby se má forma zlepšovala, tak se výrazně zhoršuje. Čím více jsem trénoval, tím více jsem tloustl a byl unavený,“ popisuje začátek problémů dnes 65letý sportovec. „Celkem rychle mi lékaři přišli na to, že mám problém se srdcem. Já ale nevěřil jejich léčebným procesům a zvolil alternativní postupy. Bohužel to byla chyba, vlastně mi to přišlo později jako podvod. Zlepšení nepřicházelo,“ přiznává smířeně.

Sport musel jít u Luďka stranou, místo toho se pustil do budování firmy, kde působil jako vrcholový manažer. „Potřeboval jsem uživit rodinu. Navíc bylo fajn, že jsem nemusel tolik myslet na to, že nemohu sportovat. Bohužel mě i přesto srdeční problémy dohnaly. Nejen, že jsem přibral 30 kilo a vážil rovný metrák, ale měl jsem už i problém vyjít schody do bytu. Nejdříve jsem zastavoval celý zadýchaný v každém patře, později už po pár schodech. Zpocený a unavený jsem se sotva dobelhal ke svým dveřím. Později jsem schody chodil po čtyřech. Tou dobou už jsem tušil, že je hodně zle.“

I proto se Luděk rozhodl oslovit rodinnou známou, která byla dětskou kardioložkou. Ta mu po vyšetření řekla jasný ortel. „Ať budeš dělat cokoliv, stejně jednou skončíš u nás na sále.“ Tvrdý verdikt, který se stal skutečností na konci roku 2013, tedy pár měsíců po tomto vyšetření.

„Pamatuji si to jako dnes. Bylo to na Vánoce, ztratil jsem vědomí a rodina ze strachu zavolala záchranku. Mně se něco podobného už stalo dříve, ale nikdo u toho nebyl, tak jsem to neřešil. V tomto jsem velký svéráz. V nemocnici mě dostali za pár dní na nohy a pustili domů. Když se to po pár dnech opakovalo a já byl opět v nemocnici, doktoři mi chtěli voperovat kardiostimulátor. Já ho však odmítl, nesnesl bych mít v těle něco takového. A tak zbývalo jediné, počkat si na vhodného dárce a absolvovat transplantaci srdce.“

Tím začala nejnáročnější Luďkova životní cesta. „Nejdříve mě totiž psycholožka na transplantaci nedoporučila. Tvrdila, že bych se svou náturou nedodržoval léčebné procesy. Zpětně jsem rád, že jsem ji vyvedl z omylu. 14. března 2014 se objevil vhodný dárce a já mohl podstoupit transplantaci. Doktoři mi i přes názor psycholožky dali zelenou.“

Dva měsíce po operaci i díky lékům proti bolesti byl Luděk zpět v běžném životě. Jezdil na kole, běhal, zkrátka fungoval jako by byl zdravý. „Léky proti bolesti jsem dostával rok a půl, s nimi jsem si žil jako na obláčku, nic se nezdálo nemožné. Bohužel po jejich vysazení se mi život otočil o 180 stupňů.“

Luděk smířeně vypráví o tom, jak bez léků proti bolesti začal být agresivní ke svému okolí. „Nejvíce to odnášela má rodina. Manželka se se mnou rozvedla a už se ke mně nevrátila. Až po letech mi psycholog řekl, že to bylo způsobené vysazením léků.“

Příběh ale nemá pro Luďka smutný konec. Nejen, že se vrátil v plné zátěži ke sportu, ale našel si přítelkyni a žije spokojený rodinný život. S novým srdcem a novým začátkem. „Lidi se mě ptají, co vím o svém dárci. Mohl bych toho vědět hodně, ale nechtěl jsem a nechci. Vím jen to, že byl aktivním sportovcem a odkud pocházel. To mi stačí,“ uzavírá vyprávění Luděk Vacek.