Nebaví mě chodit po vyšlapaných cestách, říká zakladatelka platformy Breakfaststory Lucie Hyblerová

„Přijde mi důležité propojovat bubliny, které by se v reálném životě asi nepotkaly, a tady se potkají právě skrze jídlo.“

Jak byste popsala projekt Breakfaststory? Proč zrovna tento název?

Platformu Breakfaststory jsem založila v únoru 2020 primárně na podporu sociálních podniků a osob v nouzi. A název je takový, protože jsme chtěli rozvážet snídaně ze sociálních podniků do firem a institucí po Praze. Jednou naší divizí je tedy kampaň Potěš snídaní, kdy vaříme v sociálních podnicích snídaně a ty vozíme do firem a institucí a propojujeme tak zaměstnankyně a zaměstnance sociálních podniků se světem byznysu. Mně osobně přijde důležité propojovat bubliny, které by se v reálném životě asi nepotkaly, a tady se potkají právě skrze jídlo. Navíc ke každé naší snídani pracovní kolektiv dostane video, kde je senior, kterému tou objednávkou snídaně pracovní tým dopřeje snídani zdarma. Lidé se tak dozví, komu pomohli. Čím déle u nás snídají, tím více se sbližují s konkrétním seniorem prostřednictvím videa, je to takový několikadílný seriál ze života –⁠ s každou další snídaní dostanou zaměstnanci nový díl, nový střípek ze života seniora a mohou se s ním blíž seznámit.

Proč jste se rozhodli zaměřit právě na snídaně?

V roce 2019 neexistoval vůbec žádný snídaňový dovoz jídel, který by byl dobře zvládnutý a mně osobně by se líbil. Šla jsem na to obchodně, jelikož jsem chtěla, aby to fungovalo, aby byl ten projekt výdělečný a nebyl závislý na státu či dotacích. Podívala jsem se na to očima obchodníka a zjistila jsem, že je v Praze dost gastrosociálních podniků, a pak už se to začalo nabalovat. Primárně šlo o to, jaký produkt nabídnout do firem tak, aby ho chtěli, a aby to bylo něco nového.

Kolik lidí si snídani může objednat?

Snídaně děláme minimálně pro kolektiv deseti lidí, vozíme však i pro šedesát, a dokonce zvládneme i několik set porcí najednou, kdyby bylo potřeba. Na podzim jsme vezli do Nemocnice Motol pro lékaře na čtyři oddělení. Naši klienti jsou různorodí, a právě to mě na tom baví. Z mého pohledu jsme si vytvořili určitý brand, za kterým ty firmou jdou. Už jsme si u firem získali důvěru, protože naše jídlo je vždycky zdravé a snídaně jsou vždy překvapení. Jelikož nikdy nevíte, co dostanete na stůl, takže to je vlastně takový gastroinovativní prvek. My garantujeme, že to bude slané, sladké a bude tam nějaký fresh, ale tím, že pracujeme i s potravinami, které jsou přebytkové pro supermarkety nebo je z neestetického důvodu nechtějí, tak nikdy moc nevíme, jaký typ potravin budeme mít ráno v kuchyni. Pokaždé jsou u nás v Jídelně Kuchařek bez domova také jiné zaměstnankyně, takže jim dáváme svobodu a podporujeme jejich kreativitu. Dáváme jim pocit zodpovědnosti a volnou ruku, což je podle mě hodně důležité. Nebaví mě jít po vyšlapaných cestách, takže jsem ze začátku přemýšlela o tom, že budeme mít 15 různých snídaní, ale to mě nebavilo, a proto jsem se rozhodla, že budeme dělat snídaně naslepo.

„Za 160 korun uvaříme dvě obědové porce, jednu pro vás a druhou pro seniora nebo samoživitele.“

Máte i další projekty. Jaké to jsou?

Před rokem jsme začali se snídaněmi, pak přišel koronavirus a od 16. března jsme začali s kampaní Potěš obědem, kdy jsme se zřekli nároku na honorář a všechny peníze, které jsme získali jsme dali do sociálních podniků v Praze. Začali jsme vařit obědy a na naše náklady jsme je za pomocí dobrovolníků a teď už i společnosti Liftago začali vozit zdarma seniorům v tísni a rodičům samoživitelům a jejich dětem. S kampaní pokračujeme doteď. Pokud jsou lidé z Prahy a chtěli by nás podpořit, tak si na našem webu můžou objednat pondělí až čtvrtek obědové menu – polévku a hlavní chod za 160 korun. My za ty peníze uvaříme porce dvě, jednu pro vás, kterou vám zadarmo přivezeme, a druhou pro potřebného seniora nebo pro samoživitele. Pak jsme ještě 15. října rozjeli první sociální e-shop. Ten sdružuje sociální a chráněné dílny z celého Česka. Momentálně máme 38 dílen ze všech koutů Čech, Moravy a Slezska a přibíráme další. Naše ambice je vytvořit jedinou takovou on-line platformu pro bezpečný odbyt, aby podniky věděly, že je nikdo neoškube, že mají zajištěno PR, marketing a můžou více v klidu pracovat a věnovat se v dílnách zaměstnancům s hendikepem, kteří výrobky vyrábějí.

Kdy se u vás zrodil nápad takový projekt realizovat?

Ve svých čtrnácti letech jsem věděla, že chci dělat něco na podporu lidí s hendikepem nebo pro lidi, kteří jsou sociálně slabí či mají nějakou formu sociálního nebo zdravotního hendikepu. Postupně vzhledem k mým pracovním zkušenostem jsem na začátku roku 2019 začala dělat research, jak to u nás vypadá s českým sociálním podnikáním. Situace se mi moc nelíbila a viděla jsem to jako díru na trhu, která mi přišla extrémně smysluplná. Mrzelo mě, že tady není žádná jednotná organizace nebo systém pro kontinuální podporu sociálních podniků.

„Vést gastropodnik je kumšt, ale vést sociální gastropodnik je pro mě ještě vyšší meta.“

Jaké byly začátky projektu? Jak byl ovlivněn koronavirem?

Snídaně jsme rozváželi první měsíc a pak přišel koronavirus. A tak šly všechny moje obchodní záměry stranou. V té době jsem si řekla, že bude přibývat lidí v nouzi a že právě teď je ten správný moment, kdy dělat něco pro dobro jiných. Protože vést gastropodnik je kumšt, ale vést sociální gastropodnik je pro mě ještě vyšší meta. V našich českých poměrech je to extrémní dřina. Mám srovnání pět let v byznysu a můžu říct, že je to nejtěžší byznysová oblast, do které jsem nahlédla, a to si nemyslím, že jsem úplný nováček. Jen mě to utvrzuje v tom, že tady není silná opora pro to, aby člověk vedl sociální podniky. To byla jedna z těch motivací, proč jsem řekla, že teď žádné peníze nechci, že si je dokážu sehnat, protože v té době jsem byla ještě zapojená do jiných projektů.

Takže jste se zřekla honoráře a chtěla jste primárně pomáhat potřebným?

Řekla jsem si, že nepotřebuji, aby mi toto moje „dítě“ nyní generovalo peníze, ale chci, aby byl ten projekt užitečný a aby pomáhal a mohl tak inspirovat jednotlivce i mnohem větší firmy, než jsme my, ke konání nezištného dobra. Když jezdíme do podniků, vidím nesebevědomí vedoucích, kteří odváděj skvělou práci, ale pak už nevěří výsledku. A já jsem vždy fascinovaná, jaké perly v dílnách vidíme. Ty pak vytáhneme ze skladů, dáme jim veškerou péči a chceme je dostat mezi lidi. Mockrát se nám stalo, že jsme v nějaké malé dílně objevili něco, co si oni ani netroufli prodávat. Například to byly skořápky, jmenovaly se Tři oříšky pro dobro a byly to ořechové skořápky, které byly plněny zbytkovým voskem, do těch se dal kahan a pustily se na vodu v rámci vánočních zvyků. Tyto skořápky zůstávaly v bednách a bylo pro mě hodně důležité vzít ten výrobek a prodávat ho. Vyprodaly se téměř hned.

„V Česku je spousta spolků nebo nadšenců, ale chybí jim systémová opora, nějaký pracovní nástroj.“

V čem je Váš projekt jiný než ostatní?

Myslím, že Česko je na dobrém vzestupu v rámci v přístupu k filantropii, ale chybí mi tady kontinuální podpora. To znamená, že je tady spousta spolků nebo nadšenců, kteří jsou skvělí, protože to dělají ze srdce, ale chybí tomu systémová opora, nějaký pracovní nástroj. My jsme jiní v tom, že bereme modely, které fungují v obchodním světě, ty propojujeme s neziskovým prostředím a ještě jsme schopni udělat tomu projektu dobrý marketing a PR. Což je Achillova pata sociálního podnikání, jelikož vedoucí dílen jsou nesmírně šikovní a srdeční lidé, kteří dávají maximum do péče o zaměstnance s hendikepem, ale už jim nezbývá energie, finance a čas, jak dostat ty věci ven.

Jak funguje Vaše práce?

Co se kampaně Potěš obědem týče, tak se sociální pracovníci na nás v rámci naší sítě spolupracujících subjektů –⁠ je jich asi třicet –⁠ obrací s prosbou, že mají potřebné seniory nebo samoživitele, kteří by bezplatné obědy ocenili. A my je pak přidáme, pokud máme dostatek financí, na náš seznam rozvozu. Nezaopatřujeme potřebné však pouze jídlem, ale i ošacením a vším, co zrovna potřebují, sháníme, kde se dá. Každý krok, který uděláme, je vždy systémový a celým tím projektem bychom chtěli docílit nějaké celospolečenské změny, která je nesmírně těžká. Je to běh na dlouhou trať. Není to jako když lidé pošlou jednu DMS na Vánoce (a tím se nechci nikoho dotknout, vím, že pomáhat kontinuálně je obrovsky náročné jak na energii, tak finance). Je to vytvoření nějakého nového inovativního vzorce. Důležité je ovšem také fakt, že dobro plodí další dobro. Tím pádem, když ukážete zaměstnancům sociálních podniků, že je jejich práce důležitá, tak oni jsou nadšeni, že skrze jejich jídlo nebo výrobek my pak dále můžeme podporovat další lidi.

„První dobrá věc tedy je, že vy dáte práci lidem s hendikepem a skrze tu jejich práci potom pomáháte dál.“

Na jaké lidi se především zaměřujete?

Jedná se buď o seniory nebo rodiče samoživitele. Ale není senior jako senior. Jedná se o multiproblémové seniory a multiproblémové rodiče samoživitele. To znamená, že se staráme o seniory s dospělými hendikepovanými dětmi, o seniory v sociální tísni, o seniory, kteří jsou pěstouni a kteří na to už třeba nestačí. Detekujeme jejich potřeby a potom je buď napojujeme na naše další organizace nebo jim třeba benefičním koncertem doplatíme elektrický nový vozík. První dobrá věc tedy je, že vy dáte práci lidem s hendikepem a skrze tu jejich práci potom pomáháte dál.

Když bych si chtěla objednat oběd, jak to celé funguje?

Půjdete na náš web breakfeaststory.cz a tam si v kategorii Potěš obědem rozkliknete menu a jako byste házela do košíku cokoliv jiného, tak si hodíte oběd, třeba jednu porci na pondělí, zaškrtnete, jestli chcete ovoce zdarma, nebo vaše ovoce dáte tomu potřebnému, což píše hodně lidí. No a pak vám přijde potvrzovací e-mail a čekáte doma mezi jedenáctou a dvanáctou hodinou. Lidé si mohou objednat do desáté do večera vždy na ten další den. Náš skvělý dobrovolník Bohumír měsíc co měsíc den co den plánuje rozvoz adres. Oběd vám pak dovezou do kanceláře nebo k vám domů.

„Pro mě je největší zadostiučinění to, že ty holky, které mají těžký osud, mohou skrze práci pomáhat, a vidím, jak je to baví a naplňuje.“

Mluvila jste o tom, kdo jídlo uvaří a kdo dostane tu druhou porci. Vzpomenete si na nějaké konkrétní případy?

Vaříme ve více sociálních podnicích, ale ten náš stěžejní kmenový a rodinný je Jídelna Kuchařek bez domova, která vaří vegansky a kde pracují ženy, které mají zkušenosti s bezdomovectvím. Tyto ženy se velmi snaží a mají můj obdiv. Máme šéfkuchařku Doris, která je držákem celé Jídelny Kuchařek bez domova. Dále je tam třeba Nikola, která se z pomocné síly a přes barmanku dostala až do kuchyně. Ta má s sebou vždy svého pejska, kterého si adoptovala. Nikola se naučila péct chleba během kampaně Potěš obědem. Pro mě je největší zadostiučinění to, že ty holky, které mají těžký osud, mohou skrze práci pomáhat, a vidím, jak je to baví a naplňuje. Na té druhé straně stojíte vy, jako někdo, kdo si oběd objedná. A na třetí straně je podpořený senior nebo samoživitel. Máme jednu klientku, která prošla dětskou mozkovou obrnou, a má velmi sníženou hybnost, špatnou motoriku a celý život se naučila o sebe starat sama, nemá žádného asistenta. Teď je jí už přes 70 let a ona by sama vařila, ale když si vaří, tak jí vaření od sedmi od rána zabere průměrně pět hodin. To ale nikde nezjistíte, to se nedá vygooglit, ale musíte jít za těmi lidmi.

„Je jedno, jestli je sobota nebo neděle večer, když vím, že naše paní Miládka v Řepích má splín, tak sednu na tramvaj nebo zavolám naší Týně a zkoušíme vymyslet cokoliv, co by jí zvedlo náladu.“

Jak se o těchto lidech dozvíte?

K těm nejpotřebnějším klientům se dostáváme skrze neziskové organizace a odbory sociální péče v Praze. Také se stane, že nám zavolá člověk, že jeho soused nebo sousedka by potřebovali pomoc. Tito lidé jsou vždy překvapení, že nepotřebujeme žádné potvrzení. Nechtěla jsem totiž zakládat neziskovku. Jsme mall start-up, male s.r.o., které se rozhodlo z vlastní vůle investovat získané peníze do dobrých věcí – zvenčí to může vypadat, že jsme někým sponzorovaní, ale ono to tak úplně není. Kdyby však přišel nějaký dobromilec a hodil nám třeba milion, bylo by to velmi ulehčující. Každá koruna, kterou seženeme, stojí nesmírné úsilí. Převážně se jedná o finance z firem nebo také sbírky od lidí, která nám stále běží na donio.cz. Mně je ale úplně jedno, jestli je sobota nebo neděle večer, když vím, že naše paní Miládka v Řepích má splín, tak sednu na tramvaj nebo zavolám naší Týně a zkoušíme vymyslet cokoliv, co by jí zvedlo náladu. Máme seniory, kteří přišli o dům, o byt, buď je podvedla rodina nebo je podvedl člověk, který jim byt pronajímal. Jedná se o případy, které vůbec nejsou hezké, tisíckrát jsem kvůli tomu brečela a nejspíš ještě i brečet budu.

Dokážete tedy práci a soukromí oddělovat?

Neumí to oddělovat, nevím, jestli se to někdy naučím, vím, že je to podle všech příruček špatně, ale možná to je ten hlavní motivátor, proč nám to tak jde. Jsem extrémní dříč a když se do něčeho vložím emocemi, tak to má za mě ten správný výsledek. Takže já budu tak urputná, že i když mě firmy vyhodí dveřmi, já vlezu komínem, a je mi to úplně jedno, protože vidím ten dopad na konkrétní lidi. Nebojím se, že by mě ta práce přestala bavit, ale bojím se, že bych to někdy neunesla, proto je super, že se na tom spolupodílí a pomáhá mi tak dobrý soudržný tým mladých lidí, kterým podpora potřebným a lidí s hendikepem připadá důležitá stejně jako mně.

„Breakfaststory je pro mě extrémní dřina, životní náplň, je to uskutečňování nějaké mé niterní vize a je to ambice, aby byli lidi lepší, hodnější a vstřícnější.“

Když se řekne Breakfaststory, co to znamená pro Lucii Hyblerovou?

Je to pro mě extrémní dřina, životní náplň, je to uskutečňování nějaké mé niterní vize a je to ambice, aby byli lidi lepší, hodnější, vstřícnější a aby místo dvou hodin na sociálních sítích si našli půlhodinu týdně, což by úplně stačilo, aby zavolali někomu, komu to udělá radost. My máme mnoho seniorů, kterým by udělalo velkou radost, kdyby jim někdo na patnáct minut týdně zavolal. Breakfaststory je pro mě prosazování těchto věcí, ale také odkrývání i ne úplně hezkých věcí. Je to pro mě transformace, když vezmete něco, co je opravdu silné, náročné, těžké a to přetvoříte v něco hezkého, dobrého a inspirativního.

Jak funguje tato pomoc potřebným seniorům? Máte k tomu třeba informace na webu?

Když chodí na náš e-mail info@breakfaststory.cz podobné dotazy, my se vždycky zeptáme jak. Buďto jsou lidé, kteří chtějí dát peníze, nebo, jak říkám já, největší investice, kterou lidem můžete dát, je čas. Podle toho, co ten člověk odpoví, jsem mu schopná vymyslet tisíc různých druhů aktivit, protože mám všechny naše lidi v hlavě. Samozřejmě sleduju různé typy kampaní a iniciativy ve veřejném prostoru, ale vždy mě na nich trošku štve, že je to taková jedna vlaštovka, která vyletí a zase se vrátí do hnízda. Je pro mě zkrátka důležitá opravdovost a ne jednorázová akce, která byť může potěšit, slehne se pak po ní zem a už nepokračuje. A to mě nebaví. Pokud lidé budou chtít pomoc, ať se nám ozvou na e-mail, a my už je propojíme a řekneme jim přesně, co by daný člověk potřeboval nebo co by mu udělalo radost. Stačí říct, já bych chtěl a my už se postaráme o ten zbytek.

Máte také e-shop? Jaké výrobky nabízíte?

E-shop funguje od 15 října a jeho motto je S láskou a respektem k lidským odlišnostem, řemeslu a k přírodě. Takže si vždy vybíráme výrobky, které jsou rukodělné, které pocházejí z regionálních surovin a materiálů a které vyrobili zaměstnanci s nějakou formou hendikepu. Máme široký rozptyl a nedáváme tam nic, o čem bychom my sami nebyli přesvědčeni a co bychom si my sami nekoupili do kuchyně nebo do obýváku. Jsou to rukodělné keramické hrníčky, dřevěné podtácky ze stromů, které spadnou v lese, nekácíme stromy pro výrobu, ale naopak zužitkováváme to dřevo, které sama příroda vyloučí. Pak máme nontoxic mýdla pouze z rostlinných složek s certifikátem. Můj favorit je obal na boty, který je vyrobený z deštníkoviny, takže je nepromokavý. Dále máme bylinkové sirupy, rostlinné medy, které vozíme z Rychlebských hor, dále kávu, čmelíny, boudy pro berušky a pro hmyz, sešity ze sloních a zebřích bobků, sešity z použitých kelímků na kávu. Máme tedy spektrum výrobků, které ukazuje, že každý zbytkový materiál se dá využít.

Co chystáte dál?

Každý den nám přibývají nové telefonáty se sociálními podniky, takže bych chtěla mít do června 2021 celkem 65 podniků, které by nabízely výrobky právě na našem e-shopu. Jelikož tento počet už je v rámci republiky, kde je zhruba 270 sociálních podniků, skvělé číslo. Spousta z těch podniků však nabízí služby, které my na e-shopu prodávat nemůžeme, jako je třeba údržba zeleně nebo jsou to prádelny či úklidové služby. To jsou věci, které na e-shopu neprodáte, takže kdyby se nám povedlo sdružovat 65 podniků do pololetí tohoto roku, tak je to kus práce a je to takový sociální kolos, který je u nás jediný tohoto typu.

„Náročnost našich aktivit je velká, ale o tom je to sociální podnikání. Pro mě je to ten nejnáročnější podnikatelský level.“

Nechcete projekt rozvíjet také do dalších měst?

Na kampaň Potěš obědem bychom potřebovali nějaké dceřiné buňky po celé ČR, jelikož je to velmi složité logisticky a velmi náročné časově i energeticky. Je rovněž potřeba mít sociální podniky v daném městě, které si zvyknou na určitý rytmus. Může se zdát, že je to jednoduché, ale je to extrémně těžké, také vzhledem k tomu, s jakou cílovou skupinou v sociálním podniku pracujete. Pokud budete Potěš obědem realizovat v podniku, kde pracují v provozu mentálně hendikepovaní, nemůžete vařit v takovém počtu stovky jídel denně. Potěš obědem má své limity a musíte si v každém městě najít minimálně tři sociální podniky, které budou schopny ve velmi dobré kvalitě každý den vařit určité množství jídel. Já bych byla moc ráda, kdyby bylo něco třeba na Moravě. Sama na to ale nestačím. Náročnost našich aktivit je velká, ale o tom je to sociální podnikání. Pro mě je to ten nejnáročnější podnikatelský level.

Jaké máte plány do budoucna?

Do budoucna bych pak chtěla, aby, když se řekne Breakfaststory, každý věděl, že jde o kvalitní služby, kvalitní jídlo a kvalitní výrobky. Celé to poslání potom je, aby se práce hendikepovaných u nás vnímala jako zcela standardní a zlegitimizoval se segment sociálního podnikání a tato práce byla na stejné úrovni jako práce zdravých. Protože si myslím, že je to změna paradigmatu a nastavení celého pohledu na toto odvětví. Protože sociální podnikání nejsou nějaké zmatlané sošky, to je úplně o něčem jiném. A pokud to společnost přijme a bude to pokládat za jeden svébytný a důležitý segment, tak máme vyhráno a jdu do důchodu. Ale nevím, jestli do něj někdy půjdu, protože těch potřebných, kteří nejsou slyšet, jelikož jim společnost nedává příliš prostoru pro hlas, je stále dost. Tak jsem odhodlaná někdy až „křičet“, aby nás –⁠ i zaměstnance s hendikepem –⁠ bylo slyšet, pro dobrou věc se totiž vyplatí zvýšit hlas.