Pražská mluva aneb má Praha své vlastní nářečí? Přečtěte si, co jste o naší řeči možná nevěděli
Dialekt (nářečí) je zjednodušeně řečeno označení pro územní útvar národního jazyka. V nejobecnější rovině lze rozdělit nářečí české a moravské. V rámci tohoto rozdělení však velmi často dochází k prolínání a následně dalšímu rozdělení. Otázka, zde měla nebo stále má své nářečí také Praha, je těžko zodpověditelná, jelikož právě Praha je typickým místem, kde se střetávalo několik nářečních celků (český severovýchod a jihozápad). Přesto se i v Praze setkáváme s názvy a pojmenováními, která jinde nenajdeme. Jak to doopravdy bylo s pražskými pepíky a žižkovským argotem či co v mluvě pražských dopraváků znamená pojmenování antiprsa nebo babosed? V pětidílném seriálu zaměřeném na pražskou mluvu se budeme právě těmito otázkami a mnohými dalšími postupně zabývat.
Běžná mluva v Praze
První díl seriálu o pražském nářečí nebude ani tak zaměřen na konkrétní výrazy, ale bude se spíš snažit zodpovědět otázku, zda má nebo měla Praha ve skutečnosti své vlastní nářečí. A zda v případě Prahy lze o nářečí vůbec mluvit.
Pro pochopení této otázky si řekneme pár slov o tom, kde se Praha nachází. Metropole leží ve středočeské oblasti. Jedná se o oblast, která je ve vztahu k oběma sousedním oblastem neutrální. Jinými slovy leží Praha na území v rámci české nářeční skupiny, která má minimum nářečních znaků.
„Raději bych mluvil o běžné mluvě v Praze. V případě nářečí se jedná o tradiční dialekt omezený na určité teritorium, a to zpravidla na venkově. V Praze se tato běžná mluva vyvíjela v naprosto jiných podmínkách,“ říká Karel Komárek z Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci.
Vývoj pražského nářečí byl jiný než kdekoliv jinde
Ze začlenění Prahy do středočeské oblasti vyplývá, že jejími specifiky jsou právě ty rysy, které jsou společné nářeční a nespisovné mluvě celých Čech. Na vývoj mluvy v Praze mělo velkou zásluhu i to, že se sem stěhovali lidé z celé země, to znamená, že vývoj místního „nářečí“ byl poměrně jiný než kdekoliv jinde.
„Pražské nářečí je spíše neoficiální pojmenování nespisovného jazyka, který ve slovní zásobě odpovídá podmínkám velkoměsta. Je ovlivněn také cizími jazyky (díky minulosti hlavně němčinou), ale v mluvnici má i určitý nářeční základ – v mnohém se shoduje se znaky středočeských nářečí: Jó, voni bejvaj už tři léta v Celetný!“ odpovídá Karel Komárek na otázku, čím je běžná mluva v Praze ovlivněna.
Pepíkovská čeština či žižkovský argot
Pokud se v Praze již o nářečí mluvilo, bylo to v souvislosti s pepíkovskou češtinou nebo žižkovským argotem. Karel Komárek vnímal v době svých pražských studií na začátku 80. let jako typicky pražskou hlavně mluvu rodilých Pražanů, ale i těch, kteří se sem přistěhovali a snažili se místním přizpůsobit.
„Byli to většinou příslušníci starších generací, někteří pamatovali ještě první republiku. Také by se ty pozůstatky daly hledat i v kultuře: ve filmech pro pamětníky nebo v literatuře. Například v Čapkově Turbíně, která je i zfilmována,“ dodává Komárek.
