Baví mě projekty, které mají přesah, říká režisérka Johana Ožvold

Veřejnost vás zná mimo jiné jako herečku z filmu Všechno bude fajn. Souzníte s názvem? Jste optimistka?

Všechno bude fajn je skvělej název a já se s tím jako s výrokem ztotožňuju. Cítím se být optimistou, ale občas umím vytvořit i nepohodu nebo stres. Jsem hodně kritická a neustále se snažím vnímat, jak by šlo něco vylepšit. To ale v podstatě jen potvrzuje můj optimismus – věřím, že věci mohou být lepší a nebojím se to říct. Jinak se ztotožňuju i s názvy dalších dvou filmů, ve kterých jsem hrála: Nic proti ničemu nebo Největší z Čechů. Taky dobrý názvy.

Pracujete jako režisérka, herečka, moderátorka, kurátorka v Národním filmovém archivu… Váš život určitě obvykle běží v rychlém tempu. Jak zvládáte zpomalení života během pandemie?

Mám dvouletého syna a zatím největší zpomalení, co jsem zažila, bylo právě s příchodem mimina. Ale konkrétně k pandemii – měla jsem zrušených několik akcí, i když spoustu věcí šlo dělat dál. Takže k tomu teď nemám výrazně negativní postoj. Byli jsme čtrnáct dní doma zavření v izolaci, protože jsem byla covid pozitivní, ale nevnímám to jako nijak extrémně zatěžující. Zvládli jsme tím projít, tak nemám tendenci se v tom vrtat a vzpomínat, jak to bylo hrozný, když to až tak hrozný nebylo. Zároveň to ale nechci zlehčovat, uvědomuju si, že pro obrovskou spoustu lidí je to extrémně náročné, nebo co se zaměstnání týká, tak i likvidační.

Jak se proměňuje současná filmová tvorba?

Současný tvůrce audiovizuálního díla musí uvažovat hodně komplexně a velmi často vytváří díla, která budou prezentovaná naráz v různém prostředí: v kině, v televizi i v online prostoru. Musí počítat s tím, že diváci film mohou sledovat jak na plátně, tak na svém telefonu. Zajímá mě tenhle dynamický posun. Hodně mě baví projekty a přístupy, které mají přesah a jsou schopné komunikovat přes nejrůznější platformy.

Co si myslíte o české scéně?

Co se té týká, tak tady mi chybí větší množství tvůrců, kteří by dokázali takovým způsobem pracovat. Mám dojem, že hodně z autorů uvažuje v tomto ohledu neprogresivně, a tím pádem mě jejich tvorba přinejmenším úplně míjí. Většinu projektů teď vyvíjím s producentem Vratislavem Šlajerem z produkce Bionaut a jedním z podstatných důvodu, proč jsme navázali vzájemnou spolupráci, je právě tahle touha vytvářet věci pro různá média, platformy a situace.

Během zářijové slavnostní premiéry Terapie sdílením na festivalu Serial Killer.

Nedávno jste se podílela na seriálu Terapie sdílením: O esemeskách a lidech podle stejnojmenného instagramového projektu Ester Geislerové a Josefíny Bakošové. Hraný seriál je ke shlédnutí na Mall.tv. Projekt má v každém díle jiné herce i režiséra. Jak funguje taková produkce?

Ester Geislerová mě oslovila, zda bych nechtěla být součástí úzkého týmu a od začátku seriál vyvíjet. Scházeli jsme se tak s Ester a Karlem Spěšným a vymysleli jsme, že jednotlivé epizody na sebe nebudou navazovat, že v hlavní roli každého dílu bude esemeska a že k realizaci přizveme hned několik scénáristů a režisérů. Ester vybrala pro scénáristy asi šedesát zpráv, se kterými mohli pracovat. Já jsem navrhla hlavní realizační tým a pak už jsme celek koordinovali ve složení Karel Spěšný jako dramaturg, Milan Kuchynka jako producent a já jako show runner, koordinátor, supervizor. Taky jsem si jeden díl napsala a dva režírovala. Mě to moc bavilo, i když jsme se museli vypořádat s určitými omezeními.

Seriál se zabývá internetovou komunikací. Jak vnímáte online platformy a jejich odraz ve vztazích?

Na to nemám jednoznačnou odpověď, protože to samozřejmě přináší jak dobré, tak špatné. V mnoha situacích mi internetová komunikace nebo online platformy vyloženě ulehčují život. Právě během pandemie jsem třeba zjistila, že některé schůzky lze bez problémů absolvovat online. Zároveň si ale uvědomuju, že online komunikace nenahrazuje a nemůže nahradit setkání face to face. Honza Vojtko na přednášce Terapie sdílením zmiňuje, že není dobrý nápad přes sms řešit vztahové věci, ale že je fajn napsat třeba manželovi, aby koupil rohlíky. S manželem si spíš telefonujeme, sms čte nepravidelně, takže o nákup rohlíků ho prostřednictvím sms raději nežádám.

Režisérskou práci kombinujete například s vystupováním v improvizovaných hrách Radia Ivo. Který typ práce vám sedí více, promýšlení kompozice filmů, nebo improvizované vystupování? Co je pro vás náročnější?

Rádio Ivo hrajeme v průměru dvakrát do měsíce, takže to je spíš příjemné zpestření. Bez něj bych se ale neobešla. Vždycky se na to těším. S klukama se máme rádi a zároveň se neustále špičkujeme.

Režii tedy věnuju mnohem více času v poměru s improvizací. Neustále na něčem pracuju, teď zrovna je to audioseriál Terapie sdílením: Průvodce moderními vztahy, který je k poslechu na Audioteka.cz.

Kam bude vaše tvorba směřovat do budoucna?

Jednoznačně k režii než k čemukoliv jinému. Ale jak už jsem zmínila, v rámci režie mě zajímají různé audiovizuální a audio formáty. Ať už je to artový dokumentární film, hraný seriál nebo audioseriál. To všechno mě zajímá a v rámci toho mám dost jasnou představu o kvalitě, v jaké se chci pohybovat.