Rovných 120 let uplynulo 16. listopadu od narození nejslavnější české automobilové závodnice Elišky Junkové. Legenda českého motorismu, která se narodila v roce 1900 v Olomouci, se během své závodní kariéry řídila mottem: „Závodník, který by myslel na to, že ho v rychlosti čeká smrt, odzbrojuje sám sebe.“
Eliška Junková se narodila v 16. listopadu 1900 do rodiny olomouckého zámečnického mistra Kašpara Pospíšila jako Alžběta Pospíšilová. Byla netypickým děvčetem již od útlého věku. Provozovala celou řadu sportů a velkou zálibu našla v cizích jazycích. Celkem se v dospělosti dokázala dorozumět až šesti světovými jazyky.
Láska k motorismu a závodním automobilům vkročila mladé Alžbětě do života společně s Čeňkem Junkem, se kterým se seznámila v olomoucké pobočce Pražské úvěrní banky. Zřízení pobočky měl Junek na starosti a Alžběta sem nastoupila v roce 1916 po vyučení. Čeněk si následně Alžbětu vybral, aby mu pomohla s otevřením další filiálky v Brně.
V roce 1919 spolu odjeli navštívit autosalon v Paříži, kde se v těle Alžběty naplno rozproudila vášeň pro auta. Čeněk Junek tehdy začal závodit a Alžběta zase úspěšně absolvovala zkoušky na řidičský průkaz.
24. června 1922 se na Staroměstském náměstí z Alžběty Pospíšilové stala Eliška Junková. „Alžběta“ se totiž do jiných jazyků překládá jako „Elisabeth“ a to už do české „Elišky“ nemá tak daleko.
Svůj první závod absolvovala Eliška Junková v roce 1924 v plzeňském Lochotíně a hned jej s přehledem vyhrála. V příštích letech triumfovala jako první žena v mezinárodním závodě do vrchu Zbraslav-Jíloviště 1926. Zvítězila také na I. Velké ceně Německa 1927 na Nürburgringu v kategorii vozů 1,5 až 3 litry a připsala si také dvě dámská vítězství na pařížském autodromu.
Nejlepší závodnice světa si ale své zářné kariéry mnoho let neužila. V červenci roku 1928 zažila jeden z nejsmutnějších dní svého života. Její manžel a závodník Čeněk Junek nezvládl smyk v zatáčce Emühle na okruhu Nürburgring a ve svém Bugatti zemřel. „Seděla jsem tam se stopkami v ruce. Měli jsme všecko přesně změřeno. A když nevyjel, věděla jsem okamžitě, že se něco stalo. Potom mi to přišli říct. Šla jsem tam na ten most. Sundala prsten a hodila ho do vody. Tím to pro mě skončilo.“
Tragická nehoda manžela byla pro Elišku Junkovou pořádným vystřízlivěním, a tak se královna volantu rozhodla po pouhých čtyřech letech závodění skončit. „Nedovedete si představit, jak ráda jsem jezdila a jak těžce jsem se toho zřekla,“ uvedla později.
Na svět motorismu ale nezanevřela úplně. Ve třicátých letech spoluvydala knihu Autokompas nebo se podílela na výběru trati Masarykova okruhu v Brně a pracovala i na organizaci závodu. Zaměstnání nalezla u Jana Bati ve Zlíně, kde pracovala v novém oddělení výroby pneumatik. V tomto průmyslu pokračovala i v poválečném období. Vymyslela například název nově vznikající značky Barum. Byla také dlouholetou členkou československého Autoklubu.
„Životní příběh Elišky Junkové je vzorem pro celou českou společnost. Stojí za to si připomínat její zásluhy o rozvoj motorismu, vlastenectví a šíření dobrého jména naší republiky ve světě. Po celý život vzorně reprezentovala svoji zemi, díky svým jazykovým schopnostem, kouzlu osobnosti a nadáním umění diplomacie rozvíjela kontakty v rámci mezinárodních motoristických federací, byla členkou mnoha významných klubů,” shrnul Jan Šťovíček, prezident Autoklubu ČR.
V březnu 2019 byla odhalena pamětní busta Elišky Junkové v klubovém domu Autoklubu ČR při příležitosti 90 výročí jeho otevření. V tomtéž roce Elišku Junkovou ocenil prezident Miloš Zeman státním vyznamenáním Za zásluhy in memoriam.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
