úterý 14. července 2020 Karolína

Silná témata jdou ze mě a nápadů mám spoustu, říká pražský umělec ChemiS

ChemiS je třiatřicetiletý umělec, který v Praze žije od vysoké školy. Říká o sobě říká, že s cílem vyvolat u lidí úsměv i zamyšlení cestuji napříč světem se sprejem v ruce. Přečtěte si rozhovor, ve kterém je řeč o nejsilnějších dílech, ale i o sociálních sítích nebo frustraci z vydělávání peněz.

„Můžu si udělat nějaký storýčko?“ ptá se mě ChemiS, když se usazuje na terasu v redakci Pražské Drbny. Nadšeně souhlasím a když ChemiS bere telefon do ruky, aby informoval svoje fanoušky, o tom co a kde zrovna dělá, zahajuji rozhovor.

Propaguješ se rád na sociálních sítích, nebo to bereš jako nutné zlo?
Sociální sítě jsem si založil vždycky kvůli něčemu, nebylo to tak, že bych si řekl, že chci mít Facebook nebo, že chci mít Instagram. Facebook jsem si založil kvůli jednomu projektu, pak jsem přijel do Ameriky a všech jsem se ptal, jak jsou na Facebooku a oni na mě koukali, že nepoužívám Instagram. Nakonec jsem si musel koupit nový telefon a udělal jsem si Instagram. Postupně jsem samozřejmě zjistil, že to funguje, že jsem díky tomu víc vidět. Takže na sociálních médiích jsem, ale nebaví mě to, opravdu ne. Když jedu někam na výlet, tak si to rád užiju a ne že se tam budu všude fotit.

Ozývají se ti klienti přes sociální sítě?
Jo jo. Předtím to fungovalo spíš na osobní doporučení, měl jsem nějaký webovky, ale teď už mě lidi kontaktují spíš na Facebooku nebo Instagramu.

O jaké zakázky klienti nejvíc píšou?
To je různé. Klasicky například restaurace nebo bary. Chtějí většinou něco tematického. Nedávno jsem dělal nový hotel v Praze, nějaké posilovny. Je to většinou hodně tématické. Pak jsou ale i velké firmy, které mi dají volnou ruku na venkovních budovách a nepotřebují tam třeba svoje logo nebo nějaký trapný nápad. Tak mi dají jen nějaký zájmový okruh a tam si můžu namalovat, co chci.

Stíháš ještě malovat i pro radost?
Jasně. To jsou ty festivaly, po kterých jezdím. To není placené a tam si dělám svou uměleckou tvorbu, z čehož mám radost. Důležitější je pro mě ale určitě ta svobodná tvorba.

Přestože z té placené ti jdou peníze?
Přesně tak, protože mým cílem není dělat největší objem zakázek a mít se finančně dobře. Pro mě je důležitá message. To, co tady zanechám, je pro mě prostě důležité. A taky se chci všude možně podívat a propojit to s tím, abych za to byl placený, takže se musím dostat do povědomí ne tím, že budu dělat zakázky, ale tím, že jsem kvalitní umělec, kterého zaplatí za to, aby přijel a namaloval cokoliv, co chce namalovat. To je teď můj cíl. A to je rozdíl mezi Českou republikou a světem.

Jak to myslíš?
Když jedu malovat do světa, tak si tam můžu namalovat, co chci a zaplatí mi za to. Když maluju tady, jsem hodně regulovaný tím, co po mě klient chce. Mám ten dojem, že to funguje tak, že jinde ve světe jsou lidi otevření tomu platit za umění, ale tady jsou lidé nastavení tak, že platí za něco, co chtějí oni. Lidi tady určí téma a pak zhodnotí, jestli se jim ten návrh líbí, nebo ne. Ve světě si mě lidi zvou, protože jsem ChemiS. V zahraničích je to prostě volnější a svobodnější a tam já směřuju. Samozřejmě bych to samé chtěl dělat tady v České republice. To se musí srovnat s někým slavným, s někým, komu opravdu klient zaplatí jen za to, aby mu cokoliv namaloval.

Měl jsi to takhle nastavené vždycky?
Už mám nějakou historii za sebou, už vím, co mě štve a co chci dělat. Dřív jsem byl fakt svobodný, teď mám rodinu a musím myslet na stabilní příjem. Ale nemůžu být pořád doma a být frustrovaný tím, že musím vydělávat peníze, protože to by nebyl šťastný život. Jde mi o to, abych se stal ještě známějším, než jsem. Ne slavnějším, ale známějším, aby všichni ti lidi a instituce po celém světě, kteří hledají nějakou tvorbu, věděli, že existuju a aby si mě pozvali.

Jak je na tom v tomto ohledu Praha?
Když má něco vzniknout od nějakého člověka z města, málokdy je to někdo, kdo se zajímá o uměleckou scénu. Často to udělají formou soutěže, aby nemuseli nic platit. Je to něco jako pozvat si uměleckou školu, aby žáci vyzdobili podchod, kde čůrají opilci a tím vlastně zamaskovat něco, na co si lidi stěžují. Takhle se nad tím často přemýšlí. Jenže do těch soutěží chce míň a míň normálních lidí, takže město se musí naučit nabídnout normální peníze za kvalitní umění na zajímavém místě. Nic proti nikomu, ale do takových soutěží se přihlásím opravdu málokdy, protože ta porota se skládá z nějakých náměstků, což nejsou lidi erudovaní v oblasti umění, a pak je tam většinou nějaký hlas lidu, což bývá třeba anketa na Facebooku. Ale co si budem povídat, další věcí je, že na kulturu a umění jsou peníze až na konci toho seznamu.

Jak by to podle tebe mělo vypadat?
Moc se mi líbí skandinávský systém, o kterém si myslím, že bude i tady. Tam to funguje tak, že když se staví veřejná budova jakéhokoliv charakteru nebo například park, tak musí být jedno nebo dvě procenta z rozpočtu na daný projekt použity na umění, které bude lokalizováno právě v tom místě. Tím se otevírá obrovská finanční možnost pro umění jakéhokoliv charakteru. To je tam uzákoněno, což je skvělá podpora umění.

Pojďme zpátky k tvojí tvorbě. Tvoje díla často působí docela radikálně. Setkáváš se s tím, že je nemáš kde realizovat?
Těch nápadů mám strašně moc. Chtěl bych namalovat církevního představitele, kterému na klíně sedí malý chlapeček. Ty jejich pohledy by naznačovaly, o co mi jde a že v církvi třeba není úplně všechno v pořádku, viz kauzy církevních představitelů v Polsku. Musí to být ve formátu toho obrovského obrazu, který si ti lidé z církve nechávali malovat. Všechno rudé, zlaté a velkolepé. Tohle asi na svém domě mít nechceš. A legální plochy tady stojí za prd, ty nejsou vidět, tam jezdí jen cyklisti, to není formát, kde by to mělo ty koule. Když to udělám malinké do dvou metrů, tak to nebude mít tu sílu, jakou by to mělo na několika patrech.

Není zobrazování silných témat do určité míry kalkul?
Není, ta témata jdou ze mě.

Co je podle tebe nejsilnější, co jsi kdy udělal?
Například holčička v Izraeli, která stetoskopem vyšetřuje prostřílenou zeď nemocnice, která byla bombardovaná. Tam měl ten obraz opravdu sílu. V Praze jsem udělal malbu na jeden výměník, kde ženská potápěčka přestřihává záchranný kruh běžencům. A rozhodně ve Finsku děti, které si hrají Angry Birds, což symbolizuje, jak moc ty hry vtahují děti do mobilů. Silné téma je určitě taky brečící Masaryk v Olomouci.

Kde uvidíme tvoji nejčerstvější tvorbu?
Určitě na Karlově náměstí v metru. Mě a tři další umělce oslovila agentura a nabídla nám, že na oplocení stavby můžeme namalovat cokoliv budeme chtít. Nic jsme za to nedostali, zaplatili nám barvy a každý si to vzal po svém. Vybrali jsme si téma víra. Já tam namaloval výjevy Ježíšova života, ale zasadil jsem je do současné doby, takže tam je narození, kde místo tří králů jsou u Ježíše tři bezdomovci. Další výjev je, když Ježíše pokutuje revizor a je tam i Ježíš na křížové cestě, kde si ho nikdo nevšímá, protože všichni koukají do svých telefonů.

Jak probíhala realizace?
Byl to strašně složitý projekt, protože jsme to malovali po nocích. Měli jsme jen tři a půl hodiny každou noc mezi odstávkami metra. Za těch podmínek už bych do toho asi nešel, ale mít obraz v metru zní zkrátka dobře.

Jaké máš další plány? Omezila tě hodně nemožnost cestovat?
Musel jsem zrušit několik cest na zahraniční festivaly, takže dopad to má. Jeden velký klient v Praze posunul realizaci, což je taky problém. A asi spíš uvidím v budoucnu, jaký to bude mít dopad na mě. Jak říkám, kultura a umění bude vždycky na posledním místě. Jako kulturu neberu to, jít na pivo, to je vždycky na prvním místě.

Ohodnoť článek

Celkem hlasovalo0 čtenářů

Autoři | Foto Jan Luxík, Facebook ChemiS

Komentáře

Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.

Přihlášení uživatele

Zapomenuté heslo

Na zadanou e-mailovou adresu bude zaslán e-mail s odkazem na změnu hesla.