S cestovatelem a profesionálním fotografem Jardou Zaoralem si dáváme sraz na Karlově mostě, zahraniční turisté ho stále nezaplnili úplně, a tak máme při západu slunce klid na příjemné povídání o tom, jak Jarda během 361 dní zdolal pětačtyřicet nejvyšších vrcholů sedmačtyřiceti evropských zemí.
Jarda Zaoral se narodil v Olomouci a než se stal fotografem na plný úvazek, vystudoval bakalářský program Mezinárodní obchod na Vysoké škole ekonomické v Praze, kde bydlel. Následně vystudoval magisterský program Podnikání a internacionalizace na Umeå University ve Švédsku. Ve volném čase míří Jarda nejčastěji do hor, právě o nich bylo z velké části naše povídání.
„Čeho jsem si vážil během studia ve Švédsku, nebylo úplně samotné studium. Jako jo, úroveň školy byla o tři úrovně výš, než tady na VŠE v Praze, ale nejvíc si vážím toho, že jsem tam potkal kamarády z celého světa. Později jsem dokonce dostal možnost studovat v Číně, takže jsem získal perfektní možnost cestovat,“ vysvětluje Jarda, kde se vzala jeho láska k cestám.
Díky rozmachu nízkonákladových společností se dalo létat relativně levně. „Začal jsem cestovat tak, že jsem navštěvoval kamarády po celé Evropě. Oni mi vždycky ukázali jejich zemi z pohledu místního, takže jsem za malé peníze projel půlku Evropy už při studiích,“ říká Jarda, který si kvůli cestování našel práci, která mu časově jeho cesty umožňovala a během čtyř let navštívil padesát zemí.
Neuvěřitelné množství sněhu v Lichtenštejnsku na začátku června.
Kromě cestování Jarda miluje taky fotografii, a tak se rozhodl, že spojí příjemné s užitečným a fotografií se bude živit. „Nevydělával jsem tehdy moc peněz, ale všechno, co jsem měl, jsem investoval do cestování. Aby mé cestování bylo zajímavější, chtěl jsem do toho přidat nějaký příběh,“ dostává se Jarda ke svému projektu, který zahrnuje pětačtyřicet vrcholků hor.
„Přemýšlel jsem nad tím a nenapadlo mě nic jiného než otevřít Guinnessovu knihu rekordů. Zjišťoval jsem, který rekord bych mohl pokořit. Většina mně přišla nepřekonatelných, ale nakonec jsem našel rekord: Někdo zdolal nejvyšší horu každého státu v Evropě za 835 dní,“ popisuje Jarda. Jenže zdolat některé vysoké hory není jen tak. „Byl jsem moc rád, když jsem našel roční kurz s názvem Adventure Academy, který pomáhá obyčejným lidem připravit se na jejich expedice.“ Během jednoho roku se Jarda každý měsíc naučil jednu z věcí pro přežití v divočině.
Nejvyšší vrcholy hory sedmadvaceti zemí v Evropské unii zdolal Jarda mezi 17. červnem a 12. zářím 2018. „Už v Evropské unii uvidíš pestrost Evropy. Musel jsem zdolat obrovské hory v Alpách, ale pak jsem si taky udělal výlet na pidikopec Dánska, který má 171 metrů.“ Vzhledem k tomu, že rekord, který chtěl Jarda překonat, měl hodnotu 835 dní, nemusel by nikam spěchat. „Jenže v průběhu mé expedice se ukázalo, že do projektu jsem se nepustil sám. Jedna Švédka začala o půl roku dřív a celý projekt stihla za 363 dní, takže abych její rekord překonal, musel jsem jsem si pohnout.“
Ve druhé části čekalo Jardu osmnáct výstupů a ty byly mnohem náročnější, protože hory musel zdolávat v zimě. „Na horách ti hrozí tři druhy nebezpečí. Je to špatné počasí, laviny nebo pády do trhliny. Třeba Mont Blanc, nejsmrtelnější hora Evropy, rozhodně není žádná sranda, pokud nemáš s horami zkušenosti. Potkal jsem tam hodně lidí, kteří vůbec nevěděli, co dělají. Narazili jsme například na lidi bez helem, i když je tam místo, kde padá hodně kamenů. Zkrátka se nevyplácí podceňovat podmínky,“ varuje Jarda.
Sám Jarda o sobě říká, že o horách ví velmi málo. „Snažím se mít k horám pokoru. Vždycky dělám maximum pro to, abych omezil všechna rizika na minimum. Vadí mi lidi, kteří o horách nevědí vůbec nic a stejně se tam vydají. Vždycky je dobré jít do hor minimálně ve dvou, když jde člověk po ledovci, tak alespoň po třech, aby tě parťáci dokázali vytáhnout z trhliny, když už do nějaké spadneš. Hodně důležité je sledovat předpověď počasí a nebát se trasu diskutovat s jinými horolezci,“ vyjmenovává Jarda možná rizika.
Jardovi rodiče měli velký strach, když se dozvěděli o synově ambiciózním plánu. „Měli strach, ale podporovali mě a dokonce se na mnoho hor podívali společně se mnou. S oběma jsem byl na nejvyšší hoře Rumunska. Taťka se mnou byl na nejvyšší hoře Evropy, což je ruský Elbrus, ten měří 5642 metrů.“ Nejnáročnější ale podle Jardy Elbrus nebyl.
Pokus o výstup během sněhové bouře v základním táboře pod horou Elbrus ve výšce 4100. Bylo to marné. Jarda se musel vrátit.
Nejhorší a nejnáročnější hora byl podle Jardy švýcarský vrchol s názvem Dufourspitze. „Tam už to není žádná sranda. Musíš mít zkušenosti úplně se vším. Musíš mít zkušenosti s lezením po skále, kterých jsem moc neposbíral, takže jsem se rozhodl investovat velké peníze do horského vůdce. Ke konci stoupání totiž čeká velmi náročný lezecký úsek. Počasí může být v Alpách nevyzpytatelné. Dále hrozily laviny, protože jsme se na vrchol vydali v zimě a stoupali jsme po ledovci, kde hrozí pád do trhliny. Kromě všech těchto nástrah se musí člověk také pořádně aklimatizovat, protože Dufourspitze sahá až do výšky 4634 metrů nad mořem.“ Číhají tady zde tedy v podstatě všechna nebezpečí, která člověka mohou při horolezectví potkat.
Vystoupat na nejvyšší horu Švýcarska zabralo Jardovi čtyři dny. „Výstup byl fakt drsnej. Šel jsem s horským vůdcem a s jednou parťačkou, která byla instruktorka lyžování, což jsem sice taky dřív dělal, ale teď už se tomu bohužel nevěnuju. Já jsem byl jednoznačně nejslabší článek výpravy, protože jsme se na tu horu vydali na skialpech, na kterých jsem stál předtím jen dvakrát v životě,“ popisuje Jarda. „On by ten výstup byl možná vlastně v pohodě, kdybych cestou neztratil hůlku. My jsme v rámci aklimatizace vyjeli lanovkou asi do čtyř tisíc metrů a pak jsme sjížděli po ledovci k chatě, která byla základním výchozím bodem. On ten sjezd nebyl úplně jednoduchý, protože parťáci našli zkratku, která se neukázala jako ideální. Jel jsem za nimi a párkrát jsem spadl. Vždycky jsem se otřepal, ale při posledním pádu jsem se propadl do vzduchové bubliny a noha se mi zaklínila dva metry hluboko. Noha sice zůstala celá, ale při vyhrabávání jsem ztratil hůlku a nenašel jsem ji ani po hodině přehrabávání sněhu. To mě stálo hodně sil.“
Jak je možné dokončit výstup na nejvyšší horu Švýcarska vysokou 4634 metrů bez hůlky? „Tam mě zklamal horský vůdce, který mi v krizové situaci moc nepomohl. Říkal jsem si, že za ty prachy mi mohl nabídnout svou hůlku a sám jít se svými zkušenostmi s jednou,“ směje se Jarda, ale zároveň s vážnou tváří dodává, že vůdce, se kterým šel, by určitě nikomu nedoporučil. „Záchranu jsem nakonec našel v chatě, kde jsme den před výstupem spali. Tou záchranou byl smeták. Smeták byl ideální výškově, byl dokonce i stejně těžký jako ta hůlka, kterou jsem ztratil, a tak jsem odmontoval konec smetáku a následně vylezl na nejvyšší horu Švýcarska jako první horolezec se smetákem.“
„Výraz v obličeji přítelkyně myslím jednoznačně ukazuje, co si myslí o této prudké stezce na horu Maglič v Bosně a Hercegovině,“ komentuje Jarda fotku.
Jarda svou expedici zdárně dokončil a během 361 dní vystoupil na pětačtyřicet nejvyšších hor sedmačtyřiceti evropských států a napsal o ní knihu, která je plná jeho krásných fotografií, ale i zážitků a vtipných postřehů. Novou knihu s názvem Koruna Evropy Jaromíru Zaoralovi pokřtil minulý týden v Praze cestovatel Ladislav Zibura. Křtu se jako host účastnil i Jan Révai, který cestuje společně s Pavlem Liškou a Hynkem Bernardem v uskupení Vandráci.
Jaké jsou další Jardovy plány? „Chci napsat knížku o outdoorových aktivitách ve Skandinávii! Tam třeba existuje geniální věc, což je bruslení na obrovských vodních plochách. Pořádají se výlety ve skupinách, kdy ujedeš třeba sto kilometrů po moři za pět hodin, protože ti krásně fouká do zad,“ uzavírá Jarda.
Foto Jarda Zaoral
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
