Kde končí svoboda? Výstava Zorky Lednárové boří mýty o bezbariérové Praze

Zorka Lednárová, uznávaná vizuální umělkyně a sochařka, má s architektonickými bariérami každodenní zkušenost. Kvůli svalovému onemocnění se posledních deset let pohybuje na elektrickém vozíku, a může tak dobře porovnat život z obou perspektiv. Společně se studenty pražské Akademie výtvarných umění provedla terénní výzkum a zmapovala pět veřejných institucí na Praze 1.

Studenti následně v rámci umělecké performance fyzicky zablokovali vstupy do těchto institucí pomocí „zvětšených schodů“. Cílem bylo vyvolat diskuzi, přičemž reakce okolí byly extrémně rozmanité, od okamžité vstřícné snahy jednoho z majitelů problém řešit až po velmi negativní odezvu policie v Bartolomějské ulici, kterou zachycuje videozáznam přímo v expozici.

Nepřekonatelných sedm centimetrů

Zatímco pro zdravého člověka je drobný schod neviditelný, pro vozíčkáře představuje nepřekonatelnou bariéru. Umělkyně podotýká, že jakýkoliv schod vyšší než sedm centimetrů pro ni znamená absolutní stopku. Provozovatelé institucí se přitom podle ní často odvolávají na to, že nejsou majiteli budovy a nemohou proto provádět stavební úpravy.

Lednárová však zdůrazňuje, že účinná řešení bývají často velmi prostá a levná. K zajištění přístupu by podle ní leckde stačilo nainstalovat obyčejný zvonek a pořídit přenosnou hliníkovou rampu, která stojí nižší tisíce korun, případně provizorně stlouct pár prken. Umělkyně rovněž upozorňuje na to, že odstranění bariér by v konečném důsledku pomohlo až 60 % obyvatelstva, protože bezbariérovost ocení také senioři nebo rodiče s kočárky. Namísto toho se však dle jejích slov setkáváme spíše s „pseudodebariérizací“, kdy podniky postaví například příliš strmou, a tedy nepoužitelnou rampu jen proto, aby splnily předpisy či dosáhly na evropské dotace.

Kultura jako vzor přístupnosti

Projekt nezkoumá jen architektonickou stránku věci, ale apeluje na to, aby kultura šla celé společnosti v přístupnosti příkladem. Sama umělkyně ve své vlastní umělecké praxi uplatňuje jasné pravidlo a své výstavy od počátku koncipuje tak, aby byly vizuálně přístupné pro co nejširší okruh lidí. Televize i samotná umělecká díla proto umisťuje záměrně níže, aby si je mohli plnohodnotně prohlédnout lidé na vozíku, lidé menšího vzrůstu či děti.

Že je svoboda pohybu úzce provázána s lidskostí a naší společnou empatií, dokazuje i stěžejní dílo výstavy. Návštěvníci si zde mohou prohlédnout performativní akrylovou malbu s názvem „Anděl“ z roku 2025. Obraz doplňuje video dokumentující samotný proces jeho vzniku. Aby totiž umělkyně mohla udělat onen známý pohyb a vytvořit „andělíčka ve sněhu“, potřebovala k tomu fyzickou pomoc čtyř dalších lidí, kteří jí pohybovali rukama a nohama.

Vernisáž přilákala množství místních i zahraničních návštěvníků, kteří se vzhledem k malému prostoru, kde výstava probíhá, museli na vernisáži postupně střídat. Mnozí z nich debatovali s autorkou, která s nimi sdílela své silné osobní příběhy o nepřístupnosti veřejného prostoru.