Když jsem se Natálií Kleiberovou a Adélou Procházkovou potkala v kavárně, čekala jsem od jejich vyprávění o výpravě do Íránu něco jako zprávu o stavu země před revolucí. Po dvou hodinách jsem ale odcházela v šoku z toho, co všechno tam zažily, viděly a hlavně z toho, že se tomu teď dovedou smát. Ale jak samy říkají: „Kdybychom se tam nesmály, zblázníme se.“