Na fotografii olympijského družstva československých gymnastek, která byla v srpnu 1948 pořízena v londýnské Impress Hall, stojí v zástupu úplně poslední. Usměvavá, tehdy jednadvacetiletá sokolka z Lulče na Vyškovsku. Dnes je Marie Ďurovičová, za svobodna Kovářová, pořád stejně usměvavá. Ale nyní je již poslední z gymnastického týmu, která se může o své osobní vzpomínky na zisk zlaté medaile na první poválečné olympiádě podělit. V současnosti nejstarší česká olympijská medailistka dnes slaví 94. narozeniny. Na olympiádu v Londýně, která byla první i poslední v její sportovní kariéře, stále ráda vzpomíná. I když radost nad ziskem nejcennějšího kovu tehdy mladým sokolkám zkalil smutek nad smrtí členky týmu Elišky Misákové, která zemřela přímo v dějišti olympijských her.

Na Moravě se stal zázrak. Gastrozázrak. Narozdíl od náboženských zjevení za ním však nestojí nadpřirozená síla, ale “obyčejná” lidská práce. Tvrdá práce, která se vyplácí, řeklo by se. To bychom však nesměli žít v České republice v roce 2020. Ondřej Brunclík a Šárka Mieglová, kteří část roku bydlí v Praze, mohou vyprávět klasický příběh drobných podnikatelů v gastronomii za časů koronaviru. A vlády Andreje Babiše. Příběh víc hořký než sladký. Příběh, kde je každá radost vyvážena nekončící řadou facek a nepředvídatelných ran pod pás. Nechceme být známí tím, že k nám jezdí policie, chceme být známí tím, jak kvalitně provozujeme Panelku, říkají majitelé.