Středeční návštěva italské premiérky Giorgie Meloniové potvrdila formování spolupráce mezi třemi významnými osobnostmi evropské pravice. Meloniová se již v únoru tohoto roku potkala s Manfredem Weberem, předsedou Evropské lidové strany (EPP) v Evropském parlamentu. S ním se nedávno potkal i český premiér Petr Fiala a zjevně si velmi porozuměli a to i v myšlence postupného sbližování dvou evropských demokratických stran – EPP a Evropských konzervativců a reformistů (ECR), jejíž jedním ze spolu zakládajících členů je i Fialova ODS.

Svět se změnil. Cítím to ve vodě. Cítím to v půdě. Cítím to ve vzduchu… Domácí násilí, téma, které bylo ještě před rokem na okraji zájmu i pozornosti, najednou na okraji nestojí a my se tak týden co týden v médiích dočítáme o hrůzách, které si nezadají s nejhoršími americkými thrillery. Je v tom krev, jsou v tom děti, často jsou v tom ale zejména psychická traumata, u kterých víte, že jen tak prostě nezmizí. Ne nadarmo se jednou plná místnost hrdinek a hrdinů, kteří domácí násilí museli přežít, shodla, že nejhorší jsou ty dopady na psychiku. Jedna z nich dlouho poslouchala, že je naprosto příšerná řidička, že už řídit nikdy v životě nechce.

Češi neumí demonstrovat. Ne, že bych si chtěl stěžovat, spíš to konstatuju. Když je někde v České republice demonstrace kvůli čemukoliv, probíhá to vždycky dost podobně. „Musíme svrhnout vládu,“ křičí se na náměstích, ale to je tak všechno. A tak zatímco ve Francii by hořelo půl Paříže, u nás chcimíři na Malostranském náměstí hrají na hrnce a pokličky, vesele skandují „Demisi“ a tančí při tom seřazení do hada, jak kdyby hrála pecka Jede jede mašinka od Maxim Turbulenc v nekonečné trýznivé smyčce. Ale není to nakonec úplně jedno, že neumíme demonstrovat?

Bývalý americký ministr zahraničí Henry Kissinger se před třemi desítkami lety ptal, komu má zavolat, když chce mluvit s Evropou. Chtěl tím naznačit, že nemá žádný protějšek, který by reprezentoval zahraniční politiku kontinentu. Je pravdou, že společná evropská „zahraniční politika“ existovala po dlouhá léta pouze na papíře. Teprve selhání Evropy při potlačení konfliktů na Balkáně v 90. letech bylo impulsem pro vytvoření reálného bezpečnostního rámce. Po vstupu v platnost Maastrichtské smlouvy se společná bezpečnostní a zahraniční politika stala reálným pilířem Evropské unie. Funkci Vysokého představitele Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku v současnosti vykonává Španěl Josep Borrell. Neoficiálně je označován jako ministr zahraničních věcí Evropské unie.

Evropská komise oznámila dočasné změny v politice veřejné podpory Evropské unie. Změny jsou reakcí na to, že Spojené státy upřednostňují svůj domácí průmysl a přitahují investice do Severní Ameriky prostřednictvím zákona o snižování inflace (Inflation Reduction Act – IRA) s jeho zelenými dotacemi ve výši téměř 400 miliard dolarů. Od přijetí tohoto zákona probíhá mezi EU, USA a Čínou závod o přilákání zelených investic. Nutno dodat, že již předtím USA i Čína svou subvenční politikou zvýhodňovaly své vlastní podniky a nějakou regulaci veřejné podpory vůbec neřešily.

Do sněmovny jsem kandidoval s tím, že pro budoucnost venkova je klíčové zajistit vysokorychlostní internet. Třeba jen proto, abychom nemuseli jezdit každý den do Prahy nebo nejbližšího většího města a mohli úřední a pracovní věci řešit z pohodlí domova. Dostupný vysokorychlostní internet na venkově je hlavně ale jednou z podmínek pro vznik nových pracovních příležitostí v regionech.

V českých médiích se periodicky opakují zprávy o tom, jak by Britové radostně hlasovali pro nový vstup do EU při případném referendu o opětovném vstupu Velké Británie do EU. Vychází z různých průzkumů veřejného mínění, většinou bez uvedení vzorku testované populace a hlavně kdo to zaplatil.

Novinové titulky překypují názvy summitů a konferencí. A ne málo čtenářů se může ptát, k čemu to vlastně všechno je. Na to je jasná odpověď: tak se dělá mezinárodní politika. Tyto akce sdružují lidi, kteří by se na jednom místě jen těžko potkali. Mnichovská bezpečnostní konference je prominentním příkladem. Přezdívá se jí „Davos bezpečnosti“ podle známé konference Světového ekonomického fóra ve Švýcarsku. Letos nelze titulek o bezpečnostní konferenci jen tak přejít. Pro Českou republiku byla totiž mimořádně důležitá.

Jak známo, termín „Sophiina volba“ pochází z nejznámějšího románu amerického spisovatele Williama Styrona a značí výběr ze dvou špatných řešení. V románu jde o volbu, před niž Sophii postaví sadistický německý lékař při jejím příchodu do koncentračního tábora. Nechá ji vybrat si z jejich dvou dětí jedno, které bude dále žít. To druhé bude odvezeno do nedalekého tábora, určeného pouze pro likvidaci vězňů.

Nacházíme se v roce 2023 a opět řešíme, co je nejlepší pro děti. Že by dítě “mělo být” pomazleno, že zásadní je věk do 3 let. Že maminky by s ním měly být do této doby doma. A vždy, když se strhne podobná debata, dozvíte se, jak to kdo má, jak to kdo měl. Dětmi jsme byli všichni a děti má většina z nás, asi si proto všichni myslíme, že tomu rozumíme.