Běžně utkání dvou nejmocnějších klubů v zemi ostatním ukazují, kam se ubírá vývoj fotbalu. Poslední derby mezi Spartou a Slavií nabídlo opak. Kdo viděl odvetu Ligy mistrů mezi Liverpoolem a Paris SG a porovnal ji s úrovní duelu pražských S, narazil na dva diametrálně odlišné světy v mnoha ohledech.

Video, na kterém třicetiletý řidič tramvaje křičí na starší ukrajinský pár s malým dítětem, se během chvíle stalo virálem, který viděl snad každý. Na sítích se lidé ptají, proč nikdo z cestujících nezasáhl a prarodičů malého Daniela se nezastal. Podobně naštvaných řidičů tramvaje nebo autobusu jsem za 30 let života v hlavním městě zažila hned několik a jedno mají situace společné. Nikdy se nikdo neozve.

V posledních týdnech se v reakci na nekompromisní konkurenci mezi maloobchodními prodejci potravin, kteří se snaží ukrojit každou desetinu procenta z tržního podílu ve svůj prospěch, opět rozvířila debata o slevách v maloobchodě. Že se ceny mění. Že je slev moc. Že jsou v různý čas v různých obchodech. Že jsou vázané na retenční zákaznické programy. A zaznívají různé nápady, jak slevy omezit, či dokonce zakázat. Mně osobně debata o omezování slev přijde absurdní, čímž se vracím k titulku článku. Důvod, proč slevy existují tisíce let, vás totiž skutečně nepřekvapí: Je to proto, že lidé slevy a slevové akce milují.

Po devatenácti letech si sparťané zahráli základní část fotbalové Ligy mistrů, ale moc slávy v ní nenadělali. Po výhře nad Salcburkem a remíze ve Stuttgartu už žádné body nepřidali. Skóre 7:19 je samo o sobě vypovídající. A tak se kolo před konce první fáze mohli Letenští rozloučit s postupem do play off. Právě domácí zápas s Interem Milán naplno ukázal, proč Panák a spol. nemohli hrát v nejprestižnější evropské soutěži důstojnější roli. Jejich hra nebyla dostatečně moderní, neodstraňují chyby a mají na sebe malé nároky.

Letošní sezóna Grand Slamů je za námi. Tradičně poslední se odehrálo US Open ve Flushing Meadows s největším tenisovým stadionem na světě – Arthur Ashe Stadium. A protože člověk nemůže být všude, nezbývá než sledovat některé turnaje v televizi. Je příjemné, když můžete závěrečné boje zhlédnout ve společnosti více lidí. Většinou v tenisových klubovnách, ale někdy i v oblíbeném sportbaru. Se 100% jistotou se vždy řeší, kolik se do tak velkého stadionu, jako je Arthur Ashe Stadium, vejde lidí. A pokaždé se na to ptají lidé, kteří tenis sledují jen jako diváci. Velice často sklouzne diskuze k nejvýznamnějšímu českému tenisovému areálu, Pražské Štvanici.

Po vstupu do Evropské unie se české ekonomice otevřely brány k nevídaným ekonomickým možnostem. Nová studie Centra ekonomických a tržních analýz (CETA) ukazuje, jaký vliv mělo dvacetileté členství Česka ve strukturách EU, a současně nastiňuje, před které výzvy je jednotný trh Evropské unie postaven.

V novinách najdete titulky o protestech zemědělců. Ale když se podíváte na jejich organizátory, zjistíte, že se při nich za ruce drží agrobaron, rudý nok a dezinformátor – a všichni tři volají po konci vlády. Zemědělci na traktorech jsou pro ně jen užiteční idioti.

Závěr každého roku mne většinou zastihne fyzicky oslabeného, což je výsledek náročné pracovní agendy končícího roku. Více než z virózy jsem však zpocený z mediální přestřelky médií, novinářů a samozvaných odborníků na téma co mají nebo nemají média v době masové střelby dělat či nedělat.

Rekordně nízká důvěra v politiky a v politiku jako celek začíná být nebezpečná pro stát. Co mohou politici udělat, aby jim a systému lidé zase začali věřit? Vysvětlím.

Žijeme v bublině. Evropa si desítky let užívala míru a barvila si svět okolní narůžovo. Zavírala oči před mnohými projevy extremismu tak dlouho, až se její představy začaly rychle bortit. Někteří představitelé Evropské unie si však zhroucení snu a stávající realitu připustit dosud nechtějí.