Z běhu na lyžích se přeorientovala na atletiku a začala sbírat medaile. Je držitelkou celkem tří zlatých, jedné stříbrné a dvou bronzových medailí z mistrovství. Účastnila se i několika olympiád a v současné době se věnuje podpoře jiných běžců. V letošním roce se stala také ambasadorkou světově proslulého triatlonového závodu Ironman.
Eva Vrabcová Nývltová pochází z trutnovské rodiny, která sportem žije. Její tatínek byl bývalým reprezentantem v běhu na lyžích, a i proto navštěvovala Eva od svých pěti let lyžařskou přípravku. Paradoxně měl ale tatínek více času na své svěřence než na ni. Sportovně založená je i Evy maminka, která jí vždy maximálně podporovala a trávila s ní hodiny a hodiny na trénincích, když byla Eva ještě malá. „Sport nás provázel od malička, byla všude se mnou a na trénincích jsem byla i s tátou případně jsem s nimi jela na soustředění. Viděla jsem tréninky starších dětí a moc se mi to líbilo,“ vzpomíná Eva.
Jakožto fanoušci veškerého sportu sledovali členové rodiny společně olympiády a sportovní události. V roce 1992, kdy probíhaly letní olympijské hry v Barceloně, prohlásila Eva ve svých šesti letech větu, která zřejmě odstartovala její sportovní kariéru. „Tehdy jsem řekla, že bych tam jednou chtěla závodit. Od té doby jsem to měla spojené s tím, že jsem celý život na té olympiádě chtěla být. Že se mi to povede, to už je věc jiná,“ říká s nadšením. Ve výsledku se účastnila tří zimních olympiád, v roce 2006 v Turíně, 2010 ve Vancouveru a 2014 v Soči.
Eva Vrabcová Nývltová s číslem 13 na zimní olympiádě v Soči. Tehdy obsadila páté místo v disciplíně na 30 kilometrů volněV juniorských letech slavila úspěchy, získala i stříbrnou medaili z Mistrovství světa 2004 ve štafetě, o rok později bronz taktéž ve štafetě, v roce 2006 obdržela stříbro z běhu na pět kilometrů klasicky a bronz ve skiatlonu. Poté už na úspěchy navázat nedokázala. „Dlouhou dobu se nedařilo. Každý rok jsem měla jiného trenéra a nefungovalo to. Pak se o mě shodou náhod začal starat můj nynější manžel a výsledky byly lepší,“ říká a zároveň zmiňuje, jak nelehký boj lyžování je. „Vnímala jsem mnohdy i nepříjemné pocity s tím, že holky mají stát u plotny, a ne si něco dokazovat. Dokonce mi to bylo i řečeno. Když přišly výsledky, atmosféra se trochu zlepšila. Poté se ale dostavily zdravotní problémy, přišli mladší, kteří byli s těmi, co tu atmosféru nedělali úplně příjemnou a čekalo se na to, až udělám někde nějakou chybu. Nebylo mi v tom kolektivu dobře. Jenže já jsem nezažila nic jiného, tak mě nenapadlo nic řešit,“ vysvětluje.
Přišla do společnosti RunCzech a zúčastnila se ústeckého půlmaratonu. Tam se k ní chovali tak, že z toho byla nadšená. Tenkrát zaběhla v čase jedna hodina a dvanáct minut, což byl druhý nejlepší český výkon.
Právě chování některých lidí v týmu zapříčinilo to, že se v roce 2016 rozhodla vše změnit. V zimě se vrátila do tréninku a chtěla se připravit na zimní sezonu. „Najednou jsem si uvědomila, že tu jsem nešťastná. Nemám ráda zimu a tmu. Trénovali jsme za polárním kruhem, kde jsou tma a zima běžné. Absolvovala jsem přípravu a šla jsem do prvních závodů, které se mi moc nepovedly. Pro mě to byl signál, že tady už být nechci. Posléze jsem musela do nemocnice se zdravotními komplikacemi. Měla jsem se ještě připravovat na lyže, ale odjela jsem v lednu na Kanárské ostrovy naběhat kilometry s tím, že si zkusím na jaře zaběhnout maraton a uvidím, jestli se vrátím ještě do té zimy. Přijela jsem na první mistrovství světa a zjistila jsem že takhle opravdu ne a už jsem se tam nevrátila,“ vypráví o svých životních strastech.
Právě atletika začala být její vášní i díky skvělé partě lidí, která byla a je kolem ní. Na Pražském maratonu se stala mistryní České republiky, splnila limit pro účast na olympiádě v Riu, z Mistrovství Evropy v Berlíně se těšila z bronzové medaile a pyšnit se může i tím, že se stala na této trati českou rekordmankou. Z Mistrovství České republiky si za svoji běžeckou kariéru doslova doběhla pro tři zlaté, jednu stříbrnou a jednu bronzovou medaili.
Všechny olympiády a mistrovství měly podle Evy Vrabcové Nývltové nějaká specifika. „Turín byl první, takže to byl splněný sen. Navíc mě tam mohli doprovodit rodiče a bylo to něco výjimečného. Ve Vancouveru byla krásná příroda a v Soči skvělý úspěch. Letní olympiáda v Riu, to bylo něco za odměnu. Byli tu všichni sportovci, což bylo pro mě jedinečné už i v tomhle. I ten výsledek, 26. místo, si myslím, že bylo na tuhle dobu bylo moc pěkné. Následně se začaly ty výsledky lepšit celkově. Ale na Tokio bych nejraději zapomněla. To byla moje osobní prohra a tu si nikdy neodpustím. Zabalit závod na olympiádě se prostě nemá. Vím, že to bylo špatně, ale nedá se s tím nic dělat,“ říká s lítostí.
Loni v únoru oznámila ukončení své kariéry a začala se věnovat podpoře jiných běžců. I když ji dříve trénování vlastně vůbec nelákalo. „Když mě do toho tlačili ze začátku, moc se mi do toho nechtělo. Právě v loňském roce se to změnilo, nemohla jsem vůbec nic, nabrala jsem pár kilo a sport mi hodně chyběl. Trénování jsem se zhostila na zkoušku, a nakonec mě to chytlo a baví mě to,“ sdílí s nadšením. Dlouho bojovala s tím, že je to její sportování jen její koníček. Nyní to vnímá jinak. „Teď jsem ráda, když můžu předat ty moje nabyté zkušenosti někomu dalšímu a můžu mu tím zlepšit život. A není to jen o výkonu. Nejlepší na tom je, když ti lidé přijdou z tréninku, cítí se lépe a jsou spokojeni. To mě baví. Jsem ráda, když se díky mně cítí šťastnější. Vidím v tom smysl,“ říká s úsměvem na tváři a doplňuje: „Občas mi volají i před zápasy, že jsou nervózní. Dokážu jim poradit a nějaké informace jim předat, protože jsem si tím také prošla.“
V letošním roce se stala ambasadorkou závodu, který se poběží už v polovině srpna v Hradci Králové. Jde o největší triatlonový závod na světě. Z nabídky byla velice mile překvapena a byla za to ráda. To, že jí bude tato funkce nabídnuta ji před rokem ani nenapadlo. „Z pocitu závodníka to bylo výjimečné, to jsem nikde ve světě nezažila. Když můžu pomoct tvořit i někde jinde, tak je to pro mě hezčí,“ říká.
Kromě radosti ale neskrývá lehké obavy. „Je to hodně zavazující a je důležité, aby všechno fungovalo. Ironman 70.3, to není žádný malý závod. Navíc 30. srpna ještě pořádám svůj vlastní závod, což je druhá moje velká výzva. Ale tohle je hodně zodpovědné a může to být nádherná akce. Měla jsem z toho ohromnou radost a na druhou stranu si uvědomuji, že to není jenom o tom být tváří,“ vysvětluje. Na závod, který se uskuteční od 16. do 18. srpna se těší. Dokonce se zúčastní i pěti kilometrového nočního běhu.
Od doby, co ukončila kariéru a našla se v trénování jiných běžců, které jí naplňuje, baví Evu být v kontaktu s nimi. „Kolem mě se utvořila skupina lidí, se kterou se rádi sejdeme i když se zrovna nezávodí. Jednou jsme po závodech udělali rodinnou grilovačku, kde se zpívalo, tancovalo a pro mě to bylo něco neuvěřitelného. Byl to takový můj sen, když jsem kolem sebe vytvořila partu lidí, kteří si užijí i něco jiného než jen trénink. Také cestuji se svojí maminkou. Jezdíme na víkendy za kamarády, na procházky, drobné výlety. Prostě to, co jsem si celý život odpírala, že nemůžu jít do kina, kdy se mi zachce, protože bych musela držet režim večerky a toho vstávání a mám tu volnost, že si to můžu prožít. Místo tréninku jet na kolo se svojí dcerkou Adélkou a někde si sednout a přečíst ji pohádku v lese, protože máme rády pohádkovou stezku v hradeckých městských lesích. To jsou pro mě malé sny, které si plním,“ vysvětluje se zájmem.
Jelikož má Eva slabost pro moře, v říjnu proto plánuje ve Španělsku kemp pro lidi, které trénuje. Ale ani s mořem nezapomíná na svoji maminku. „V lednu bych s ní chtěla letět na Kanárské ostrovy, a to je pro mě nejvíc. Miluji moře, teplo a sluníčko. Jednou jsme si to už užily a doufám, že budeme moci znovu,“ zakončuje náš rozhovor.
Foto se svolením Evy Vrabcové Nývltové
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
