Nový přírůstek v pražské zoo. Po devíti letech do velbloudí rodiny přibyla malá samička

O malou velbloudici je dobře postaráno

„Velbloudí samička je v dobré kondici a matka o ni vzorně pečuje. Pravidelně ji kojí a poměrně intenzivně si ji hlídá,“ uvedl kurátor kopytníků Jan Mengr.

Zoologická zahrada v Troji, která se návštěvníkům poprvé otevřela v roce 1931, chová velbloudy dvouhrbé domácí od roku 1932. První mládě tohoto býložravého sudokopytníka se tam narodilo o dva roky později. Mládě, které přišlo na svět letos, je prvním společným potomkem jedenáctileté samice Sophie a o čtyři roky mladšího samce Ibrahima. Nyní tak skupina velbloudů v trojské zoo čítá šest členů. Ke čtyřem dospělým samicím a jednomu samci nově přibyla malá samice.

Velbloudi jsou schopní vydržet dlouho bez potravy i vody, umějí také regulovat teplotu těla

Drabaři měří v kohoutku okolo dvou metrů, váží zhruba 700 kilogramů a žijí ve stádech. Samicím velblouda se obvykle rodí jediné mládě, které váží okolo 35 kilogramů. Domácím prostředím velblouda jsou zvláště pouště a polopouště Střední Asie. Na život v poušti jsou dobře přizpůsobeni. Mají pouze dva prsty, na nichž jsou pružné nášlapné mozoly, které slouží k tomu, aby se zvířata nebořila do písku. Nozdry mohou uzavřít před zvířeným pískem a oči mají chráněné hustými řasami. Díky zásobnímu tuku uloženému v hrbech a jedinečnému způsobu hospodaření s vodou jsou schopní dlouho vydržet bez potravy a vody. Ztrátě vody v tkáních jsou schopní zamezit tak, že umí regulovat teplotu těla. Podle potřeby ji tak umí zvýšit až na 46 stupňů Celsia nebo ji naopak snížit až na 35 stupňů Celsia.

Domácí velbloud se od divokého liší především až dvojnásobně většími hrby, delšími boltci a světlejším zbarvením. Divocí velbloudi dvouhrbí jsou kriticky ohrožení. V poušti Gobi jich podle zoo žije zhruba tisícovka. Domácí velbloud dvouhrbý je dnes mnohými označovaný za samostatný druh, jehož křížení s divokými velbloudy pravděpodobně přispívá k úbytku čistokrevných velbloudů.