Volyňští Češi se vraceli ve dvou vlnách, poprvé po válce
Volyňští Češi, potomci českých přistěhovalců do carského Ruska, se již ve dvou vlnách vraceli do vlasti svých předků. Tu první umožnila československo-sovětská smlouva o přesídlení volyňských Čechů do Československa a o stejné možnosti čs. občanů ruské, běloruské a ukrajinské národnosti do Sovětského svazu podepsaná 10. července 1946. Druhá vlna návratu krajanů z Ukrajiny přišla v letech 1991 až 1993 v souvislosti s rozpadem komunistického bloku a také kvůli situaci po havárii jaderné elektrárny v Černobylu.
Po druhé světové válce, většinou v roce 1947, se na základě mezivládní dohody o repatriaci do Čech a na Moravu vrátilo zhruba 40 tisíc příslušníků již třetí generace původních českých emigrantů. K návratu je přiměly především neblahé zkušenosti s komunistickým režimem v Sovětském svazu a s německou okupací za druhé světové války. Reemigrace byla tehdy povolena Čechům žijícím v bývalé carské Volyňské gubernii (nyní oblast na severozápadě Ukrajiny poblíž hranic s Polskem a Běloruskem). Navrátilci byli umístěni zejména do dnešního Moravskoslezského kraje (Osoblažsko, Novojičínsko, Opavsko, Bruntálsko).
Druhá reemigrace přišla po pádu komunismu a týkala se 1812 ukrajinských Čechů, kteří své domovy opustili především kvůli zdravotnímu ohrožení po havárii jaderné elektrárny v Černobylu. Přicházeli většinou z vesnic Malá Zubovština a Malinovka a města Korosteň v ukrajinské Žitomirské oblasti. Humanitární akce, kterou financovala nejdříve federální a později česká vláda, se týkala krajanů z takzvané zóny doporučené evakuace. Krajané byli v Česku rozmístěni přibližně do 70 lokalit, především v pohraničí nebo do domů volných po odchodu sovětských okupačních vojsk.
Češi odcházeli do tehdejšího carského Ruska většinou v 60. a 70. letech 19. století, kdy carská vláda lákala přistěhovalce do řídce osídlených oblastí řadou výhod, především nabídkou levné a kvalitní půdy. Kolonisté se usazovali hlavně ve Volyňské gubernii, ale i na jiných místech. Založili řadu zcela nových obcí nebo se usazovali ve stávajících vesnicích, kde mnohdy převážili nad původním obyvatelstvem.
Do osudů volyňských Čechů tvrdě zasáhly obě světové války. V té první volyňští Češi vytvořili základ tzv. České družiny, předchůdkyně československých legií v Rusku. Po válce se část českých vsí ocitla v Polsku. Především v SSSR, ale později i v Polsku, čelili diskriminaci, mnoho volyňských Čechů bylo odsouzeno k trestu smrti nebo skončilo v gulazích.
Během druhé světové války se zhruba 12 tisíc volyňských Čechů přihlásilo do vznikajícího československého armádního sboru. Ti, co zůstali ve svých obcích, čelili nacistickému teroru. Dokladem tragického osudu volyňských Čechů je obec Český Malín, kterou v červenci 1943 vypálily (spolu se sousedním Ukrajinským Malínem) německé jednotky. Zavražděno bylo tehdy 374 Čechů, z toho 105 dětí, spolu s Ukrajinci a Poláky měly masakry více než 500 obětí.
