V 80 letech odešla Jana Synková, dlouholetá opora Studia Ypsilon a filmová teta Kateřina
Herečka Jana Synková patřila dlouhá léta k oporám divadla Studio Ypsilon, prosadila se ale i v televizi a filmu. Vdova po zakladateli této scény Janu Schmidovi, který zemřel letos v červnu, hrála v původně libereckém divadle přes půl století. Uplatnila se i před kamerou, byť většinou v menších úlohách. Asi nejznámější rolí herečky, která zemřela v noci na 28. prosince ve věku 80 let, byla teta Kateřina z filmového zpracování slavného humoristické knížky Saturnin, které se dočkalo také seriálové verze pro televizi.
Synková ale byla k nepřehlédnutí i tehdy, když dostala před kamerou menší prostor. Například v rolích v seriálech z přelomu 80. a 90. let minulého století Křeček v noční košili a Arabela se vrací aneb Rumburak králem Říše pohádek - v obou si zahrála svérázné vědkyně. Na filmovém plátně si ji diváci pamatují třeba jako ráznou primářku, která nadbíhá hlavnímu hrdinovi v podání Bolka Polívky ve snímku Kalamita režisérky Věry Chytilové. Nezaměnitelná dikce Jany Synkové obohatila i poněkud méně umělecky ambiciózní filmy jako Byl jednou jeden polda nebo Babovřesky.
Narodila se 18. dubna 1944 v rodině pražského advokáta, po předcích ale zdědila i umělecké geny. Dědeček z matčiny strany Richard Josef Menšík i babička Emílie Herrmannová-Menšíková byli významnými osobnostmi Vinohradského divadla ještě před vznikem republiky. Synková sama se už od dětství věnovala recitaci a navštěvovala dramatický kroužek, po maturitě se na jeden rok stala elévkou mladoboleslavského divadla. Následně začala studovat herectví na pražské divadelní fakultě, DAMU absolvovala v roce 1967.
Za studií prošla experimentálním divadlem Maringotka, první stálé angažmá získala v libereckém Divadle F. X. Šaldy, kde během dvou sezón odehrála vedlejší úlohy v moderním i klasickém repertoáru. Za zmínku stojí její ztvárnění Evy v Kunderově hře Ptákovina, která měla v Liberci světovou premiéru. Severočeská metropole se jí stala osudnou: v roce 1969 přešla Synková do souboru Naivního divadla Liberec, jehož jednou scénou bylo v té době Schmidem spoluzaložené Studio Ypsilon, které se nakonec osamostatnilo a v roce 1978 přesunulo do Prahy.
Na jevišti Ypsilonky mohla předvést své komediální vlohy, temperamentní projev a smysl pro grotesku, scéna v této herečce naopak našla letitou stabilní oporu. Z jejích divadelních rolí stojí za zmínku Král Ubu, Třináct vůní, Dvanáct křesel nebo Rusalka. Před filmovou kamerou stála Synková poprvé již za studií, kdy hrála v roce 1965 ve studentském filmu FAMU s názvem Motýl. Stejně jako jiné výrazné osobnosti Ypsilonky i Synková začala pracovat pro film a televizi častěji až s příchodem divadla do Prahy.
Herečka, která napsala i divadelní hru Začarovaný vůl a na kontě měla také písňové texty, tehdy uplatnila typický projev kombinovaný se zapamatovatelnou obrýlenou vizáží. Od Chytilové dostala příležitost i ve Hře o jablko nebo koprodukčním snímku Praha neklidné srdce Evropy. Všechny atributy svého herectví shrnula Jana Synková v několika velkých rolích 90. let, kdy se zařadila mezi oblíbené a vyhledávané herečky své generace. Vedle Saturnina to byly často spíš lidové komedie jako série Byl jednou jeden polda, kde hrála psycholožku, nebo Babovřesky, kde ztvárnila drbnu.
Synková byla od roku 1974 provdaná za Jana Schmida, měli spolu dvě děti.
