(NE)OBYČEJNÍ: Nejmladší Češka, která přeplavala La Manche, trénuje v pražských bazénech

Srážka s jiným plavcem? Stane se

S Lenkou jsme se potkaly odpoledne, to už měla za sebou dva tréninky s Bohemians v Podolí. Ráno to bylo podle jejích slov klidnější, odpoledne už si dali šest a půl kilometru. „Všechny tréninky mi plánuje trenér Jan Srb. Já mám vypnuto a jen poslouchám."

Specializuje se na dlouhé tratě, hlavně pět a deset kilometrů. Minulý měsíc se zúčastnila mistrovství republiky. „Mám nějaké tři medaile, takže dobrý,“ řekne jen tak mimochodem. Zlatá byla na desetikilometrové trati už po osmé.

K tomu získala na právě probíhajícím mistrovství světa v Japonsku šestnácté místo ve štafetě na pět kilometrů, v závodě jednotlivců byla šestadvacátá.

Lenka plave v Podolí od května do srpna venku a zbytek roku ve vnitřních bazénech. „Je to tam krásný. Člověk si tam připadá jak v přírodě a ne někde u centra města. Akorát nemám ráda, když nám během hlavní série leze veřejnost do dráhy.“

Divím se, že se něco takového děje. „Dneska se to stalo asi šestkrát. Je to označené, ale spousta lidí to buď ignoruje, nebo si toho nevšimne.“ Dokonce se s jiným plavcem z řad veřejnosti srazila. „Já když jedu naplno v hlavní sérii, tak nekoukám. Takže když tam je nějaký prsař, tak mě překvapí.“

Kromě Podolí Bohemians trénují i v bazénu Sokola Královské Vinohrady. „Tam je takový starý bazén ve sklepě. Natáčel se tam Králíček Jojo, kvůli tomu jsme jednou neměli trénink," vypráví Lenka. „Mám ho ráda, tam je domácká atmosféra. Tam přijde kotelník a zeptá se, jakou chceme dneska vodu. Často tam vycákáme dost vody a pak tam jsou vlny jak na moři."

„Ve Vltavě jsem jen jednou do roka“

Ke sportu se dostala přes rodiče, oba jsou plavci. „Když se mnou a se sourozenci byla mamka na mateřské, trénovala starší děti. A brala mě tam s sebou. Já jsem zlobila, něchtěla jsem plavat na hladině, potápěla jsem se. Ale díky tomu jsem se naučila plavat.“ Mladší bratr i sestra plavou také, bratr i kratší tratě, sestra nedávno přesedlala na triatlon.

Ve sportovním oddílu se Lenka dál vypracovávala. „Zas tak mi to nešlo, ale byla jsem vždycky vytrvalá. Když mi bylo devět let, jeli jsme na první dálkoplavecké závody na jeden kilometr a to jsem vyhrála, což mě namotivovalo a začala jsem se asi i víc snažit v tréninku.“

Dálkové závody se plavou v řekách, přehradách, v mořích, tak se samozřejmě ptám i na Vltavu. „Ve Vltavě jsem jen jednou do roka,“ vysvětluje Lenka s tím, že se účastní vánočního závodu, kde její tatínek dělá hlasatele, je to tedy už rodinná tradice.

Tatínek stojí i za její rekordní plavbou v kanále La Manche. „Myšlenka vznikla v tátově hlavě, když mi bylo asi deset. Pomáhal trénovat některé naše české plavce přes kanál a my jsme si nimi jezdili na soustředění do Chorvatska, kdy tam moře mělo kolem patnácti stupňů. Tátu zaujalo, že jsem plavala třeba hodinu a půl v té studené vodě a vůbec nic mi to nedělalo.“

Po nutriích házela jablka

V kanálu se smí plavat od šestnácti let, takže táta přihlásil Lenku hned na termín po šestnáctých narozeninách v roce 2010. Krásně to zapadlo, protože se narodila v létě. Je to třicet čtyři kilometrů vzdušnou čarou, ale vždycky se naplave něco víc kvůli proudům.

„Myslím, že nakonec bylo dobré, že jsem do toho šla v šestnácti. Kdybych do toho šla ve třiceti, tak z toho budu vystresovaná, budu to počítat, přemýšlet o tom. V šestnácti mi to bylo jedno. Nemohli mě ráno ani vzbudit,“ směje se. Nedivím se, startovala o půl třetí ráno. „Pak jsem teda přišla, skočila a plavala. Přece jen jsem to brala s takovou dětskou pohodovostí.“

Připravovala se klasicky bazénovými tréninky. „Tam jsem vymýšlela takové bejkárny, že jsem skončila trénink se sportovním gymnáziem a pokračovala jsem s dalším družstvem, které přišlo po nás. Tak jsem si ten trénink protáhla. Teď už bych to nechtěla.“

Plavala ale až v září a do té doby potřebovala trénovat i ve studené vodě. Našla si proto říčku Loučnou u Pardubic, která má i v tom nejparnějším létě kolem čtrnácti stupňů. „Jedinej problém bylo, že v ní plavaly nutrie. A já se jich bála. Takže jsem měla za plavkama jabka, která jsem jim házela, když se přiblížily.“

Trasu z Anglie do Francie zvládla za devět hodin a dvaadvacet minut. 

„Je to hodně o tom si umět uspořádat čas a využít každou minutu"

S plaváním skončila, když nastoupila na medicínu na Univerzitě Karlově. Myslela si, že to dohromady nezvládne. Po měsíci se ale ke sportu vrátila.

Volba povolání lékaře nebyl jen nějaký rozmar, vybrala si ho už v dětství. A díky naučené vytrvalosti jí rozhodnutí vydrželo. „Když jsem byla malá, tak jsem trénovala na takovém bazénku naproti úrazové nemocnici. Tam přistávaly vrtulníky a nám se to hrozně líbilo. Vždycky, když přistával, vybíhali jsme z vody a šli se podívat, koho přivážejí. A tam se v mé hlavičce zrodil nápad, že bych to chtěla dělat, že bych takhle chtěla zachraňovat a lítat vrtulníkem.“

Skloubit sportování na vrcholové úrovni s náročným studiem nebylo lehké. Ráno deset minut před šestou skákala do bazénu, v sedm čtyřicet z něj vybíhala a stíhala to na osmou do školy. A když v ní ve tři skončila, tak zase jela do Podolí na trénink. „Ty první ročníky jsem zvládla s celkem malým množstvím spánku „Poslední stáže byly ale opravdu zážitek. Ráno jsem šla na trénink, o půl osmé jsem byla na hlášení, ale ambulance začínaly až v devět, tak jsem mezitím ještě šla do posilovny. Je to hodně o tom si umět uspořádat čas a využít každou minutu.“

 „Míchání desinfekcí ve tři ráno bylo nejhorší"

Od tréninků pak Lence paradoxně ulevil covid. Nově nabytý volný čas ale zas využila po svém a šla pomáhat do nemocnic na Bulovce a na Vinohradech. Rozhodla se tak i její mladší sestra, která také studuje medicínu. „Byly jsme takové, že hned musíme pomáhat, tak jsme začaly obvolávat nemocnice a mně se ozvala Bulovka. A ségra šla do Čáslavy.“

Na Bulovce pracovala na odběrovém místě, ve vinohradské nemocnici pak přímo pod sanitářem na covidovém oddělení. „Asi jsem se ani nebála toho, že se nakazím, ale myslím, že mě to dost vyškolilo. Člověk si jako doktor bude hodně vážit sanitářů a sester. Míchání desinfekcí ve tři ráno bylo nejhorší."

Směny byly dvanáctihodinové, noční, denní. Dělali cokoliv, jim řekli. „Myslím, že i proto vzniklo pravidlo, že medici budou po čtvrťáku praktické sestry. Protože jsme se přece jen trošku vzbouřili. Jedna sestra mě třeba nechala po noční přestlat celé oddělení, protože nechápala, že to neumím přesně.“

Po covidové pauze zmizel cit pro vodu

Do bazénu v Podolí se pak mohla za striktních podmínek vrátit ještě za covidu, jako reprezentatka dostala výjimku. Plavat mohli ale jen dva v jedné dráze, přicházet museli jednou stranou a odcházet druhou. „Bylo to hrozně divný, člověk se učil znova plavat. Síla nezmizela, ale cit pro vodu, který si budujete plaváním, tak ten byl pryč.“

Zajímá mě, za co plavání v životě vděčí. „Pomáhalo mi to ve škole, když se všichni hroutili, na ten stres jsem ze sportu byla zvyklá.“ Neexistovalo, že by nevstala na přednášku, ani to v hlavě neřešila. Tak byla naučená z ranních tréninků.

„Sport vychovává, dobře připravuje na život. Když člověk prohraje závody, tak zjistí, že se nic nestane, jen musí víc pracovat. A to platí i v životě. Nemůže ho položit první neúspěch.“