I 600 let po smrti nám Žižka stále může jít příkladem, míní historik Čornej
Navzdory některým aktuálním interpretacím nebyl husitský vojevůdce Jan Žižka vrahem a zločincem, ale mužem, jenž nezlomně bojoval za ideály husitství, ale i možnost vlastní spásy, kterou v nich nacházel. Pro hnutí byl naprosto zásadní, protože bez jeho vojenských vítězství by se s husity nikdo nebavil. V zaplněné Betlémské kapli v Praze to dnes ve své přednášce při příležitosti 600 let od Žižkovy smrti řekl historik a přední odborník na husitství Petr Čornej.
„V dnešním mainstreamu je rozšířeno mínění, že Jan Žižka byl barbar, vrah, zločinec, na kterém není nic pozitivního, a že husité byli pustí obrazoborci, kteří jenom ničili kulturní hodnoty,“ řekl historik. Lidé, kteří tento názor šíří, však podle něj nechápou a odmítají pochopit dobový kontext pozdního středověku.
Husitství jako takové bylo podle Čorneje reakcí na krizi evropské a české společnosti a snahou o návrat křesťanstva na cestu ke spasení. Historik dodal, že podle jeho názoru právě cesta ke spasení stála i za příběhem Žižky, který se stal předním husitským bojovníkem až ve věku zhruba 55 let, což byl ve středověku závěr lidského života.
„Konkrétní doklad, že Žižka naslouchal Husovým kázání, nemáme,“ řekl historik. I tak se však podle něj vojevůdce, který působil na dvoře českého krále Václava IV., rychle začal profilovat jako radikální husita. Z husitských tezí pak bylo podle historikova názoru pro budoucího vojevůdce zásadní především přijímání podobojí, kdy věřící při obřadu eucharistie přijímá jak hostii, tedy tělo Kristovo, tak víno, jeho krev.
Čornej míní, že Žižka bilancoval a zjistil, že s ohledem na svůj dosavadní život těžko dosáhne spasení. Kromě dob, kdy byl žoldnéřem, byl nějakou dobu podle historika i lapkou. „Žižka stál jistý čas mimo zákon, byl to delikvent omilostněný samotným králem,“ uvedl. Nabízí se proto podle něj, že Žižka se právě proto upnul k přijímání podobojí, které vnímal jako přímý kontakt s Kristem, který může přispět k jeho spasení. Každého, kdo je odmítal, pak nekompromisně vnímal jako kacíře, dodal historik.
Jelikož byl voják, zvolil Žižka pro šíření svého nezlomného přesvědčení cestu meče. Po smrti krále Václava IV. v roce 1419 pak podle Čorneje začal vnímat Žižka jako svého pána a vrchního velitele samotného Krista. „Byl polní velitel, považoval za své poslání být na vojenských taženích se svými bojovníky, bylo mu mezi nimi dobře, měl mezi nimi autoritu, byl pro ně 'bratr Žižka',“ řekl historik.
Doplnil, že z hlediska vojenské strategie nebyl jednooký vojevůdce zase takový inovátor, jak se někdy traduje, například využití vozové hradby se začalo objevovat ve válečné literatuře už dříve, stejně jako využívání palcátů a dalších podobných zbraní určených k probíjení plátové zbroje. Byl však podle Čorneje mistrem improvizace, což dokázal ve svých 11 vyhraných bitvách.
Právě jeho vojenská genialita, která vedla k porážce křížových výprav vyslaných císařem Zikmundem Lucemburským, pak byla pro husitské hnutí naprosto klíčová. „Bez Jana Žižky by husitství nepřežilo, protože by se s nimi v těch 20. letech nikdo nebavil,“ uvedl Čornej. Teprve vítězné zápasy 20. a 30. let 15. století podle něj přiměly napřed Zikmunda a poté i institucionální církev k jednání s husity. „Žižka nám může být příkladem, jak člověk navzdory všem překážkám a údělu, který ho postihl, zůstává věrný svým ideálům, které pokládá za nadčasové,“ řekl historik na závěr své přednášky.
Profesor Petr Čornej je specialistou na dějiny pozdního středověku, zejména husitství. O Žižkovi vydal v roce 2019 rozsáhlou monografii, za kterou získal cenu Magnesia Litera za knihu roku.
