Pragerova Nová scéna slaví 40 let
Historická budova pražského Národního divadla sloužila hercům i návštěvníkům téměř sto let, než se dočkala první velké rekonstrukce. Poslední představení se na zdejším jevišti odehrálo v dubnu 1977, a pak už přišli na řadu stavbaři. Rozsáhlá rekonstrukce a dostavba dala české první scéně její současnou tvář, ke které už nedomyslitelně patří i sousedící Nová scéna se skleněnou fasádou, jež se veřejnosti představila 19. listopadu 1983.
Kontroverzní stavba architekta Karla Pragera se stala nejviditelnějším výsledkem rekonstrukce Národního divadla, ačkoli změny se dotkly i původní budovy, dokončené roku 1883. Během rekonstrukce, kterou vedl architekt Zdeněk Vávra (otec divadelníka a také architekta Davida Vávry), byla mimo jiné vybourána provozní část budovy na jižní straně, tedy Prozatímní divadlo a Schulzův dům. V obvodových zdech pak vznikly nové konstrukce, které ale respektovaly siluetu obou staveb.
„Vstup současného architekta je minimalizován, je zde zřejmá hluboká pokora před prací dávných autorů. Jen ten, kdo divadlo zná, ví kolik proměn tu bylo ohleduplně provedeno tak, že by pánové Zítek a Schulz jistě dali své nejvyšší ohodnocení," napsala o Vávrově práci historička architektury Radomíra Sedláková. Výsledek si mohla veřejnost prohlédnout 18. listopadu 1983, kdy se v obnovené budově konalo první představení, Smetanova Libuše.
Vávra se svými spolupracovníky chystal rekonstrukci české první scény pečlivě, věnoval se jí od 60. let. Přesto se ale během následujících tří dekád ukázalo, že oprava první scény měla i řadu nedostatků. „Rekonstrukce z let 1977 až 1983 nebyla nejšťastnější. Nezvolili dobrou technologii, problémem jsou izolace teras a balkonů," řekl před deseti lety památkář Pavel Jerie, když začínaly další rozsáhlé opravy divadla, jež se týkaly zejména fasády a sochařské výzdoby.
Stavba budila vášně
Nedokonalé postupy při rekonstrukci ale zůstaly očím veřejnosti skryty - na rozdíl od stavby, která během oprav historické budovy vyrostla v jejím sousedství. Nová scéna architekta Karla Pragera, autora Federálního shromáždění, s ikonickou skleněnou fasádou navrženou Stanislavem Libenským budila vášně už v době svého vzniku, a to nejen vnější podobou. Rychle se například ukázalo, že variabilní interiér má řadu nedostatků, a na přestavby sálu se tak časem rezignovalo.
Prager ostatně svůj projekt dokončil ve velmi krátkém čase, na parcele ležící při východní straně divadla totiž původně měl vedle provozní budovy a restaurace vyrůst jen společenský sál. Všechny budovy se také již stavěly, když scénograf Josef Svoboda v roce 1980 přišel s návrhem na výstavbu divadelního prostoru pro soubor Laterny magiky. Zakázku nakonec ale místo Svobody získal Prager, který zaručil, že budova bude hotová do stého výročí Národního divadla.
První představení na Nové scéně se odehrálo jen dva dny po znovuotevření historické budovy, 20. listopadu 1983, kdy měla premiéru inscenace Strakonického dudáka v režii Václava Hudečka. „Snaha souboru byla tu jistě chvályhodná, ale od kořene omylná, nehledě na to, že herci Národního divadla si budou muset na tyto principy hry ve zcela novém prostoru teprve zvykat a dlouho se je také učit," zhodnotil zdrženlivě inscenaci české klasiky divadelní časopis Scéna.
Kulturní památka
Po pokusech s činohrou, která zde nalezla útočiště během rekonstrukce Stavovského divadla, nebo operou (kterou ale rušil hluk z Národní třídy) či baletem se nakonec na Nové scéně po necelých deseti letech od jejího otevření zabydlela Svobodova Laterna magika. První představení zde odehrála v únoru 1984 a definitivně se do divadelní budovy s fasádou z "televizních obrazovek" přestěhovala v roce 1992, když opustila své tehdejší působiště v paláci Adria.
Nová scéna ale hostí i představení činohry, baletu a opery nebo některé originální divadelní projekty. V roce 2021 ministerstvo kultury prohlásilo budovu kulturní památkou. Nyní se chystá rekonstrukce Nové scény za zhruba dvě miliardy korun, při které by měla vzniknout divadelní scéna s variabilním uspořádáním prostoru sálu pro různá představení s kapacitou až 500 míst s použitím soudobých moderních divadelních technologií a proměnnou akustikou.
