S Danem Pražákem jsme se potkali v kavárně na Strossmayerově náměstí blízko školy, ve které učí. Zrovna mu skončila dlouhá porada a vypadal trochu unaveně. Když jsme se ale dostali ke společnému tématu, kterým bylo studium na pedagogické fakultě v Praze, kde jsme byli víceméně spolužáci, znatelně pookřál a nakonec došlo i na výměnu osobních historek. Hlavně jsme se ale pobavili o umělé inteligenci a dopadu podobných technologií na učitelskou profesi.
Když si člověk otevře tvůj Twitter, Facebook nebo jakoukoliv sociální síť, tak ho automaticky napadají slova jako mladý učitel, pokrokový, moderní. Jak by ses popsal ty sám? Jaký jsi učitel?
To je laskavé, že jsi použila to slovo mladý. Po třicítce se to už přestalo v médiích objevovat. Považuji se za učitele, který se pořád učí. A učí se i od dětí. To mi přijde jako nastavení, o které se velmi snažím. Občas je potřeba si to připomenout a učit se od dětí, učit se od ostatních a neustrnout v tom, co člověk dělá.
A když ráno vstupuješ do školy, co je tvým denním cílem?
Já mám hrozně rád hodiny, ve kterých se stane něco překvapivého a společně tam na něco přijdeme. Mám rád, když se učení děje nejen tak, že já něco přináším, ale že to učení tam skutečně vytváříme spolu, protože žáci přijdou s nějakou nečekanou otázkou, něco je zaujme, nahlédnou to z jiného úhlu pohledu, než třeba napadlo mě.
To znamená, ten můj cíl je probudit v žácích zájem o učení, o poznávání sebe sama a světa kolem nás a vlastně o poznávání jako takové. Protože škola nemá být jenom o předmětech, ale o tom, že se učíme nějaký styl myšlení. Můj ultimátní cíl je, že děti, které já ve třídě mám, tak ideálně už teď a později v dospělosti, budou schopné třídit zdroje a poznat dezinformaci. Budou znát sami sebe, nebudou se chovat vůči sobě navzájem jako idioti, budou znát svoje silné a slabé stránky a budou vědět, kde si třeba říct o pomoc a že je v pohodě si o ní říct.
Máš pocit, že rozumíš mladé generaci?
Bylo by jednoduché říct, že ano, ale není to pravda. My si můžeme myslet, že jim rozumíme, ale nejsme schopni to nahlédnout. A byť třeba některé ty problémy, se kterými se potkávají, tak jsou podobné, s jakýma jsme se potkávali my, tak těch 16, 17 let, které jsou mezi námi není málo. Ta zkušenost je zase jiná a já si třeba nedokážu představit, že bych svoji pubertu, která byla poznamenaná různými problémy, jako třeba tím, že mám oko, jaké mám a říkal jsem si, že se mnou nikdy žádná holka nebude chtít chodit, tak že bych to prožíval v téhle době s Instagramem a Tiktokem a všemi těmito věcmi. To je prostě jiné.
Jak se dostat přes ten rozdíl, kdy vzniká nepřenositelná zkušenost, kterou jedna generace vůbec nemá? Jak navázat mezigenerační dialog?
Myslím si, že ten klíč je právě v tom učení se od dětí. Hezky to ukázala covidová pandemie, kde najednou žáci seznamovali svoje učitelky a učitele s Discordem (aplikace, ve které část škol fungovala při online vyučování, pozn.). Ještě než školy nastavily používání společných aplikací, tak se to dělo tímhle způsobem. A to podle mě ty světy přitáhlo k sobě.
Třeba koukáme na stejné seriály, takže určitě máme nějaké styčné plochy na základě kterých se můžeme potkávat. A já jako učitel beru, že je mým úkolem ty plochy vyhledávat, a tak je pro mě třeba vtipné, že děti hrají stejnou počítačovou hru. No tak někdy hrajeme spolu nebo se o tom pobavíme o přestávce a tak dál. Nebo když jsem začal hrát jednu hru, tak jsem si nechal vysvětlit některé věci právě od jednoho žáka. A to je ve spoustě dalších věcí, ve kterých se od sebe můžeme navzájem inspirovat a nezůstávat jenom v tom, že já tady jsem ten, který předává znalosti a zkušenosti a moudrosti, ale že i děti nás mají co naučit. A popravdě nás mají co naučit i o naší učitelské práci, protože jejich zpětná vazba, kterou nám dávají na naše hodiny, pokud si o to říkáme, tak já věřím, že to ze mě snad dělá lepšího učitele.
Děti svým způsobem rády dávají zpětnou vazbu, ne?
Určitě, ale my je můžeme vést k tomu, aby ji dávaly cíleně. Aby byly schopné dát zpětnou vazbu jinou než „líbilo se mi to“. Aby uměly říct, co se jim líbilo a co by naopak ode mě potřebovaly příště jinak. To všechno je velmi cenné.
Jak do toho vzájemného učení vstupuje umělá inteligence? Bývá pravidlem, že jsou to právě mladší lidé a děti, kteří jsou mnohem otevřenější ke zkoušení nových věcí. Třeba zrovna ChatGPT.
Já třeba vím o fakt hodně učitelích, kteří jsou v generaci našich rodičů a starších, fakt 50 plus, kteří jsou těmi průkopníky, kteří se nebojí zkoušet nové věci a byli jedni z prvních, kteří si ChatGPT otevřeli. Možná je to přehnané, ale když řeknu, že je to jako objev ohně, tak zatímco oni jsou ty pračlověci, kteří ten oheň umějí rozdělat, tak já jsem ten pračlověk, který jim kouká přes rameno. Možná si trochu spálil ruku a přemýšlí, co se s tím dá dál dělat, ale učí se od nich. Tohle si myslím není o věku, ale je to právě o chuti se učit.
Přijde mi že právě v tom učitelská práce hrozně pomáhá. Nutí člověka neustrnout a posouvat se dál. Takže pokud já tady budu říkat nějaké věci, co jsem vyzkoušel s ChatGPT nebo s jinými formami umělé inteligence, tak zpravidla to jsou věci, které jsem okoukal právě tady od téhle věkové kategorie učitelů. A určitě jsou i učitelé v mém věku, kteří si taky spoustu věcí zjistili sami, nebo třeba naopak se inspirovali mnou. Prostě bych nedělal dělící čáru mezi generacemi. Často říkáme, že děti jsou pořád na telefonech, vyrůstají s tím a tak dál, ale právě my jim můžeme ukázat, pokud to sami budeme vědět, jak ten nástroj, ať už je to mobil, ať už je to umělá inteligence v jakékoliv formě, jak to využít třeba právě pro proces učení. Nebo jak to využít pro něco jiného než je jenom zábava.
Co přinesla umělá inteligence do učitelské profese?
Pokud se třeba budeme bavit teď o tom zprofanovanějším, což je model Open AI (umělá inteligence vyvíjená a poskytovaná neziskovou organizací, která umožňuje přístup každému, pozn.), tak to může neuvěřitelně ušetřit práci. Když tomu zadám za úkol, napiš za mě disertaci, bude to asi hodně divná disertace, bude to hodně poznat. My víme, že si ten chatbot vymýšlí. Že když neví, tak fabuluje.
Ještě prostě není dokonalá.
Přesně. Ale když mu třeba řeknu, hele, tady dělám téma memů (meme je typ vtipného obrázku, pozn.) ve výuce pro učitele, co by mohla být osnova workshopu? Tak třeba dva body z deseti, které ten chatbot vyplivnul, tak ty jsem já pak integroval a rozvedl. Já vnímám, že pro mě je to nějaká ozvučná deska, do které já můžu posílat svoje nápady a vrací se mi s kritikou, která je vlastně rychlá a je po ruce.
A přímo ve třídě?
My často říkáme, že s telefony nosíme v kapse veškeré vědění světa. Otázkou ale je, jak se k němu dostat. Někdy stačí do googlu napsat otázku a google vyplivne odpověď, kterou jsme hledali. Ale není to tak vždycky. Konkrétně jedna moje žačka, která už evidentně s chatbotem zkusila pracovat, zadala do ChatGPT něco na způsob „Potřebuju zjistit více o tomhle tématu, navrhni mi sérii otázek, jak se na to můžu zeptat” a díky tomu zjistila, jak různí savci spí. Jak místně, tak délkou nebo různé zajímavosti. Což zní jako drobnost, ale když to zadáte do googlu, tak vám vyhazuje nějaký zvláštní stránky a nevyhodí to právě tu jednu odpověď kterou hledáme. Takže umět se dobře zeptat je něco, s čím ChatGPT může pomoci.
Je teď relativně nový výzkum, podle kterého s nástupem a rozvojem umělé inteligence nejohroženější zaměstnání budou telemarketéři a právě učitelé. Učitelé dějepisu, literatury. Máš pocit, že by umělá inteligence jednou mohla nahradit některé tvé kolegy?
Bezpochyby mezi těmi 160 tisíci učitelů máme učitele, mezi jejichž převažující formy výuky patří to, že vykládají věci, které si děti přečtou někde jinde. Bylo by nefér říct, že to tak není, byť počet takových učitelů se nepochybně pořád snižuje. Pokud si já sebe představím, že jsem ten, kdo stojí před tabulí a přeříkává věci, které jsou dohledatelné, tak mě bezpochyby ta umělá inteligence nahradí. V České republice se víc a víc rozvíjí badatelsky orientované vyučování, problémová výuka a tam už je to hůř představitelné. Bezpochyby to nějakou formou jde a my jsme třeba zkoušeli AI stránku, kde si člověk může popovídat s různými historickými osobnostmi. A kolega, co má vystudovanou filozofii, tak si tam fakt dobře pokecal se Sokratem.
Věřím, že tohle je způsob, jakým může být třeba výuka vedená a pak ve chvíli, kdy já jako učitel do hodiny přináším tuhle metodu „naučme se o filozofii tím, že si popovídáme se Sokratem na základě toho, co do toho systému už někdo nasypal”, je nahrazovaná moje role? Já si myslím, že ne. Já jenom účelně využívám nástroje, které mám k dispozici. Stejně jako jsme se mohli takhle před 10, 15 lety bavit o tom, jestli YouTube nahradí učitele.
Tak trochu se to ale stalo. Když něčemu ve škole nerozumím a učitel to nedokáže dovysvětlit, tak na YouTube vždycky najdu někoho, kdo to umí vysvětlit tak, že to pochopím.
Nám se totiž stírá, a popisuje to i OECD, hranice mezi formálním a neformálním vzděláváním. Mezi tím, co se děti učí ve škole, když tam sedí, pobíhají mezi lavicemi a dělají nějakou skvělou projektovou výuku nebo tím, když jsou doma a dovzdělávají se.
Když jsme se pobavili o výhodách, jsou nějaké nevýhody rozmachu technologií a umělé inteligence? Máš pocit, že se ti při práci objevily nějaké nové překážky nebo problémy?
Pro mě i pro děti jsou to vlastně stejné otázky. To co se teď hodně objevuje. Co bereme jako relevantní zdroj? Na to se ve svých hodinách snažím zaměřit a snažím se tak rozvíjet mediální výchovu jak v rámci přírodopisu, tak i dějepisu.
A já věřím, že ty děti, které vylezou z devítky, tak budou dobře umět posoudit zdroj, s jakým pracují, a jestli je vhodný pro to, co teď potřebují. Dneska jsme to zrovna řešili. Mám praktikantku a jeden z úkolů při hodině bylo rychle najít informaci o nějaké části mozku. A deváťačka mi přinesla ukázat stránku wiki skripta, kde byly nějaké fakt velmi podrobné věci. Mám pět let od státnic a nepamatuju si nic z toho, co tam bylo, tak podrobné informace. A diskutovali jsme o tom, jestli vlastně tohle je to, co ona teď potřebuje a ona sama si vyhodnotila, že tohle je moc podrobné a že potřebuje nějakou jinou stránku, nějaký jiný zdroj. Ale můžeme to i otočit. Tohle je naopak málo podrobné nebo tohle je nějaká spíš popularizační než vědecká záležitost a tohle teď nepotřebuji a hledám další zdroj. To mi teď přijde jako jedna z největších výzev. Máme extrémně dostupné obrovské množství zdrojů a musíme se učit je třídit a vyhodnocovat.
Jak by se mělo posunout vzdělávání učitelů, aby nebyli pozadu a aby věděli, jak s touhle zdánlivě jinou generací pracovat? Měl by přibýt třeba nějaký konkrétní předmět na pedagogických fakultách?
Já si pamatuju, že v Brně už kdysi, před lety, byl předmět na bázi osobnostně-sociální výchovy, zážitkového učení a tak dále. Aby totiž učitel mohl dobře učit, tak potřebuje znát sám sebe a svoje silné a slabé stránky. A to je třeba věc, která podle mě pomůže tomu, aby z pěďáků vycházeli lepší a lepší učitelé.
Nedávno jsem pomáhal se zápisem předmětů na pedagogické fakultě na vysoké škole svému bývalému žákovi a pro mě to byla radost. Protože jsem viděl jeho nabídku předmětů a on tam měl předměty na duševní hygienu, na syndrom vyhoření a jeho prevenci. Za mě tyhle předměty nebyly a to, že tam teď jsou, tak považuji za velmi důležité. My totiž víme, že ještě před covidem bylo podle dat 60 % učitelů ohrožených syndromem vyhoření. Máme tím pádem věc, o které víme, že na ní můžeme pracovat a je vidět, že se to do výuky na peďácích promítá. Dál se třeba teď trochu mění a prohlubuje, jak jsou vedené a reflektované praxe. To je podle mě taky důležité, protože praxe není jenom o čase, který strávím fyzicky v hodině, ale i o tom, jak s tím prožitkem pracuju dál, jak ho vytěžím.
A to je něco, čemu se v Otevřeno věnujeme a jsme rádi, že teď probíhá reforma pregraduální přípravy, kterou dělá ministerstvo a na které se podílí fakulty, ale právě taky další organizace. Je mezi nimi i Otevřeno a jsme rádi, že k tomu můžeme přispívat.
Pokud by mě jako začínajícího učitele, nebo už dlouho učícího učitele, nebo třeba i rodiče zajímaly novinky, inspirace do hodin a tak, kde se dá čerpat?
V rámci pedagogických fakult budeme 12. dubna pořádat Noc vzdělávání, to je akce otevřená i pro veřejnost, která probíhá na pedagogických fakultách v Praze, Brně a Olomouci. Hlavním tématem pro tento ročník je Bezpečné prostředí ve škole, a tím nemyslím bezpečnostní rámy a tak, ale hlavně wellbeing, duševní zdraví a tak. A třeba zrovna v rámci Noci vzdělávání se objeví témata jako jak mluvit s dětmi o smrti, což je teď poslední rok velmi aktuální. Ve třídách máme totiž děti jak po covidu, tak i po ruské agresi na Ukrajině. Děti, které mají se smrtí blízkou osobní zkušenost a je dobré, abychom s tím jako učitelé uměli pracovat. Další témata jsou třeba bezpečné prostředí v kontextu sexuální výchovy, každá Noc vzdělávání v tomhle ohledu spolupracuje s organizací Konsent.
Jinak na pražské pedagogické fakultě budou třeba workshopy na to, jak dávat a přijímat zpětnou vazbu, protože to jako učitelé taky neumíme úplně dokonale a můžeme tím nechtěně napáchat spoustu škody. Dál se tam pak objeví i ta témata, která jsme tady spolu probrali.
A je to akce otevřená pro všechny?
Ano, Noc vzdělávání je otevřená naprosto doširoka, chodí tam i rodičovská veřejnost, učitelé, budoucí učitelé. Takže pokud tohle bude číst nějaký rodič, který se zajímá o vzdělávání, tak určitě i on tam načerpá spoustu informací.
Chtěl bys ještě něco dodat?
No trochu mě mrzí, že jsme nedostali k mojí kočce Disertaci, ona má dneska zrovna narozeniny.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.