Matěj v porcelánu aneb Inspektorát práce jako nástroj politické agitace

Matěj Stropnický je salónní intelektuál, který v podzimních volbách kandiduje za ČSSD. Voliči ČSSD ale nemají moc rádi salónní intelektuály. Tradiční voliči ČSSD také nemají rádi lidi, kteří si hrají na aristokraty tím, že vlastní zámky. Ti opravdu ortodoxní voliči ČSSD také nemají rádi lidi, kteří představují všemožné alternativy, ať už si pod tímto pojmem představujeme cokoli.

Je jasné, že v této konfiguraci je před volbami potřeba image mladého ambiciózního politika trochu vylepšit, a tak se Matěj coby doprovod stranické kolegyně ministryně Maláčové vypravil na nesmlouvavou kontrolu Inspektorátu práce do továrny na žiletky. Tou se pak pochlubil na Facebooku.

Ať už v popisku říká cokoli, účel návštěvy byl jediný. Ukázat potenciálním voličům, že i intelektuál může bojovat za práva proletariátu, konkrétně proti neproplaceným přesčasům, což byl skutečně problém, ale asi tak před pěti roky. Neodstranily ho však kontroly Inspektorátu, ale prostý fakt, že stoupla poptávka po dělnících a firmy si je začaly přetahovat. Neproplatit přesčas tak znamená riskovat, že přijdeme o část zaměstnanců, a to si dnes dovolí mnohem méně firem. Matěj se tedy s akcí minul v čase a, soudě dle ohlasů zevnitř kontrolované firmy, také věcně, protože armáda inspektorů v areálu bloudila, vzájemně se ztrácela a nalézala a ozbrojený doprovod působil dojmem obav, že zaměstnanci obrátí vyráběné žiletky proti kontrolorům. S ohledem na to, že si dle svědectví někteří z kontrolorů mysleli, že se tam vyrábí díly do aut, však pochybuji i o tom.

Dost však laciného humoru. Kontrolní hurá akce Matějovi, ani ČSSD ve volbách nepomůže, a to nejen proto, že byla špatně zinscenovaná a z pohledu samotného Stropnického nejspíše nelegální (diskusi s vysvětlením proč najdete pod tímto příspěvkem na sociální síti LinkedIn), ani proto, že řeší nejspíše neexistující problém. Skutečnou příčinou je to, že ukazuje velmi špatnou představu, kterou mladý politik chová k potenciálním voličům. On neví, co jsou skutečné potřeby zaměstnanců, které patrně považuje za negramotný proletariát konce 19. století. Neví, že vesměs mají funkční a velmi agilní odbory a že kontroly, zvláště pak takto teatrální, jednání zaměstnavatelů a odborářů komplikují. Nebere v potaz, že zastavení provozu způsobené kontrolou není hrdinství, ale problém, a to nejen pro firmu, ale samozřejmě i pro její zaměstnance. Neví také, že samotná přítomnost politiků kompromituje práci SÚIP, která je samozřejmě velmi důležitá a potřebná. Způsob, kterým na Facebooku „propral“ ředitele oné firmy, pak zajisté potěšila voliče ČSSD ze střední třídy, shodou okolností ty, kteří ji zbyli, když skutečný „proletariát“ utekl k extrémnějším subjektům politického spektra.

Rozumím tomu, že se politici před volbami chtějí ukázat v akci. Neměli by však k tomu zneužívat státní orgány, a hlavně, když už chtějí ukázat, že jsou svým lidem blízko, měli by ukázat i to, že jim rozumějí a skutečně znají jejich potřeby. Matěj v porcelánu, pardon v továrně na žiletky tak může být odstrašujícím příkladem dalším; třeba všechny mentorujícímu profesoru Fialovi, nebo Pirátům, jejichž kampaň je tak nic neříkající, že na internetu vznikla aplikace, pomocí které si každý může vytvořit svůj vlastní „Pirátský“ plakát.

Hezký den.