Po dálnici D1 se začalo jezdit před padesáti lety. První úsek vedl z Prahy do Mirošovic
Před padesáti lety, 12. července 1971, se v Československu otevřela první část dálnice D1. Jednalo se o úsek mezi Prahou a Mirošovicemi, který měřil přes 21 kilometrů. První návrhy na výstavbu dálnice však sahají až do 30. let 20. století. D1 je nejstarší a nejdelší dálnicí v Česku s délkou 366 kilometrů.
Národní silnice Praha – Košice
Již ve třicátých letech 20. století se objevily první návrhy na výstavbu dálnice napříč Československem. Inspiraci republika hledala především u sousedního Německa, kde se dálnice stavěly již od konce dvacátých let. Československý projekt pocházel z roku 1935 a nesl název Národní silnice Praha – Košice. K jeho realizaci však nakonec nedošlo.
V roce 1937 schválilo Československo výstavbu rychlostní silnice. Tu nechal vyprojektovat zlínský průmyslník Jan Antonín Baťa. Tato silnice byla zamýšlena jako nejkratší spojnice západního a východního konce republiky. Měla se tak trochu nelogicky vyhýbat velkým městům i průmyslovým centrům. Výstavbě této magistrály však v roce 1938 zabránila Mnichovská dohoda, kvůli které Československo přišlo o pohraniční oblasti.
Autostráda se změnila v dálnici
Krátce po Mnichovské dohodě tak byl vypracován nový plán rychlostní silnice. Ta měla vést z Prahy přes Jihlavu a Brno až k zemské hranici se Slovenskem. S novým návrhem pak přišla i změna názvu. V češtině se až doposud říkalo silničním magistrálám autostráda nebo autodráha. Jedná se o doslovný překlad německého slova Autobahn. Jenže právě Mnichovská dohoda byla důsledkem toho, že lidé cítili odpor ke všemu německému, a tak se vymyslel nový český název – dálnice.
Dálnice se začala stavět v lednu 1939, a to v úseku Zástřizly – Lužná, v květnu se pak jednalo o úsek Praha – Humpolec. Výstavba v prvních letech války probíhala poměrně svižně, také díky vládě, která zkrátila stavěné úseky a mohlo se tak stavby zúčastnit více podnikatelů.
Zajímavostí je, že se s dostavbou celého třísetkilometrového úseku dálnice počítalo během pouhých čtyř let. Plány byly po okupaci Německem drobně pozměněny, výstavba pokračovala až do roku 1942, kdy však byla kvůli nedostatku materiálu i pracovních sil zastavena.
V letech 1939 až 1950 rozestavěná dálnice chátrala a zarůstala plevelem
Po válce pak bylo díky dekretu prezidenta Beneše rozhodnuto o pokračování výstavby, po únoru 1948 však došlo ke znárodnění a o dva roky později se již s dostavbou nepočítalo. Od roku 1939 do roku 1950 se pak rozestavělo asi třicet procent dálnice mezi Prahou a Brnem. Desítky kilometrů dlouhé staveniště pak v následujících letech bylo ponecháno osudu a zarůstalo plevelem. V některých úsecích přitom jenom stačilo položit vozovku.
Jenže bylo jasné, že osobních automobilů bude i nadále přibývat. V roce 1967 tak byla stavba dálnice obnovena, a to pouze v úseku mezi Prahou a Brnem.
Slavnostní otevření 21kilometrového úseku
V pondělí 12. července 1971 byl pak slavnostně otevřen první úsek D1, a to mezi Prahou a Mirošovicemi, který měřil 21 kilometrů. Zajímavostí je, že na tuto část dálnice projektanti využili velké množství stavby z původní protektorátní dálnice. Již ve válečných letech se počítalo s velkým provozem, a tak už v té době byla dálnice stavěna jako třípruhová v každém směru.
Co se týče současného tahu mezi Brnem a Prahou, tak ten byl dokončen v listopadu 1980. Dálnice D1 je v téměř celé své délce na stejné trase jako dálnice, která byla budována za protektorátu. Výjimkou je nedokončená část mezi Brnem a slovenskou hranicí. Zde za války došlo k rozestavění úseku, který vedl přes pohoří Chřiby. Čáru přes rozpočet výstavbě však udělala vodní nádrž Švihov, kterou dálnice musela obejít. Z původní protektorátní autostrády tak zde dosud zůstaly dva nevyužité mosty.
