Co všechno jsme (ne)pochopili
Za rasismus stop na deset zápasů. Za likvidační faul čtyři, za plánované gansterské napadení tři. UEFA pod palbou kritiky zleva i zprava. Nebo přesněji: ze západu i východu. Verdikt evropské fotbalové asociace ukazuje především na to, v jak odlišných světech i v éře globalizace stále žijeme.
Co jsme u nás ještě nepochopili? Rasismus. Konkrétně boj za vymýcení tohoto odporného fenoménu. Historie lidské civilizace (a především její kapitola evropské koloniální nadvlády) se psala krví a zneužíváním pozice moci na úkor slabších, technologicky méně rozvinutých národů a společností.
Doba demokratizace, liberalizace a důrazu na lidská práva nastartovala proces zúčtování. Západní svět se snaží mílovými kroky napravit příkoří, které na neprivilegovaných skupinách napáchal. Jinými slovy: společnosti, ve kterých se dříve nesvobodní stali svobodnými a plnohodnotnými občany, se snaží odčinit zlo, které už nemůže být odčiněno, tím, že zajistí, aby se nedělo znovu.
Proč to ještě nechápeme? Chybí nám k tomu koloniální minulost. Chybí nám tradice vykořisťování, chybí nám tradice kategorizace na občany první kategorie na základě barvy pleti. Bez koloniální zkušenosti a s ní úzce spojené paměti o kolektivní vině jen těžko dokážeme pochopit koncept boje proti rasismu tak, jak ho vnímají v zemích, kde ještě pár dekád zpátky nemohli černoši sedět ve stejné místnosti s bílými.
To však neznamená, že rasismus v české společnosti neexistuje. Naopak.
Smích a Jude Slavie
V měkké verzi má v Česku rasismus podobu pepíkovského tykání vietnamským majitelům večerek, všech modifikací věty typu nejsem rasista, ale... nebo mám pár kamarádů cikánů, tak mi neříkej rasisto. Tvrdou verzi zažije každý, kdo zkusí shánět bydlení a přitom se do telefonu představí jako Horváth nebo Demeter.
V českém fotbale oficiálně odmítáme rasismus hlavně proto, že to po nás doba chce. Reálně nás však nijak nerozhodí situace, kdy kotle sborově hřmí Jude Slavie a delegáti dělají, že neslyší. Kdy ultras na vlastního vietnamského brankáře pokřikují M45 bez koriandru a hurónsky se svým “vtipům” smějí. Jinde nemyslitelné, u nás realitou. Není proto divu, že když se tyto dva světy potkají, nemají šanci se pochopit.
Jaké bychom si z toho měli vzít ponaučení?
Ať už se budou Češi vztekat či ne, boj proti rasismu bude ve světě nadále jen sílit. Jeden uražený žáček chod školy nezmění. A pokud chce žáček chodit do školy dál (čti účastnit se evropských soutěží), bude si muset zvyknout na školní řád.
Dvojí cesta do pekel
Pak tu ale máme druhou stranu mince, na kterou rozhořčená česká kotlina ukazuje zcela po právu. Vedle rasismu existuje stejně temné a nebezpečné zlo a historicky víme, že šlo vždy ruku v ruce s ním. Násilí.
Pokud se svět snaží držet jednoho mocného džina v lahvi, nesmí nikdy dopustit, aby s tichým souhlasem dal prostor druhému. A ještě důrazněji to platí ve fotbalovém prostředí, které mělo k násilí vždy velmi blízko.
Pokud se autority rozhodnou pro exemplární trest jako prevenci před nebezpečným fenoménem, nesmí zároveň bagatelizovat jemu příbuzné.
Kúdelův čin byl emočním zkratem, selháním jednotlivce. Kamarova naplánovaná a organizovaná odplata byla systémovou legitimizací násilí. Skotský klub tím dal najevo, že pokud podle něj překročíte určitou hranici, bere věci do vlastních rukou. Zákon nezákon.
Celá kauza postavila UEFA do prekérní situace. Rámování incidentu západními médii bylo totiž jednoznačné: východevropský křupan padouchem, hráč barevné pleti obětí. A pokud se v tom tunelu opravdu něco stalo, nikdo se prý nemůže divit.
Až na krev
UEFA v tu chvíli hrála o léta budovanou image organizace bojující proti rasismu. Dav si přeje lynč, musí ho dostat. Jinak se by se mohl otočit proti nám.
Verdikt byl tak víc diplomatickým tahem než snahou o spravedlivý soud: tvrdý exemplární (přesto dle regulí ještě nejnižší možný) trest pro (objektivně) těžko prokazatelný rasismus, nižší než (dle regulí) nejnižší možný trest za prokazatelné násilí. A přímo směšný trest za pokus o fyzickou likvidaci v přímém přenosu jako smutné uzavření celého příběhu.
Co si z celého incidentu a následné vágní reakce autorit (nejen) fotbalová veřejnost odnese? UEFA podala světu nebezpečnou zprávu o černobílém stavu světa. Omluvenku pro všechny, kteří se příště rozhodnou vzít věci do vlastních rukou a dosáhnout svého i za cenu krve.
Jako civilizovaní lidé si nyní můžeme jen přát, aby nás to všechny jednou nestálo hodně bolesti.
