Německé záplavy 2025 a jejich dopad na český trh ojetin

 Tyhle nepojištěné kusy, to je přesně ten materiál, co pak končí na českých placech, a já bych si vsadil, že jich je víc, než kolik ukazují jakékoli statistiky. Majitel zaplavenýho sedanu bez kasky volá do aukce ještě ten týden, rád vezme 800 eur, hlavně ať je to pryč. No a kupec, co si to za těch 800 eur odnese, ten za měsíc nabízí totéž auto na placu u Brna za 180 tis. korun, vyčištěné, vysušené, s inzerátem, kde se o vodě nepíše ani slovo.

Červen 2024, bouře Orinoco, přes sto litrů deště na metr čtvereční za pár hodin, Regensburg vyhlásil nouzový stav, podél Dunaje evakuovali lidi z domů. Jen Sársko s Porýním-Falcí nahlásily pojistné škody za dvě stě milionů eur, celý jih Německa přes miliardu a půl. V září pak přišla další rána, tentokrát střední Evropa, Česko, Polsko, Rakousko, Rumunsko, a to jsou dvě povodně za jedno léto, to fakt není normální rok. Aukce s poškozenýma autama se plnily tak rychle, že je překupníci nestíhali vykupovat, bavil jsem se o tom s inspektorem na STK v Plzeňském kraji někdy v únoru a ten mi říkal, že od podzimu nachází korodující díly tam, kde u normálního auta prostě být nemají. Kolejničky od sedaček, konektory za palubkou, svorky na baterii, takové ty věci, na které se při běžné prohlídce nedívá nikdo, leda že by je cíleně hledal.

Cesta z bavorské aukce do českého autobazaru trvá šest, možná osm týdnů, kratší než byste čekali. Překupník z Polska nebo z Rakouska to koupí, nechá vysušit v dílně u hranic, a pak to nabídne na českém webu nebo přes menší plac, co se neptá moc na historii. Šéf prodeje v Brně mi vyprávěl, jak jim v lednu přivezli ze stejné augsburské aukce tři sedany naráz, osmdesát tisíc na tachometru, na pohled v cajku. Jenže jejich mechanik, ten si dal tu práci a podíval se pod kapotu pořádně, našel rezavé svorky, v kabelových svazcích bahno, a to je signál, který si člověk nevymyslí. Dva z těch aut měly mezeru v servisních záznamech přesně v měsících, kdy Bavorsko zaplavilo, třetí nemělo historii vůbec, totálka v Německu a cestou přes dvě země se ten údaj prostě ztratil.

Na zaplavenýma autama je zákeřný hlavně to, že se problémy neprojeví hned a třeba ani za půl roku. Řídící jednotka, senzory, airbag, to všechno jede normálně a pak se to najednou rozloží, rok po koupi, dva roky, a vy ani nevíte, že za to může dunajská voda z léta 2024. Kabely co byly pod vodou korodují zevnitř a postupně odcházejí, a auto mezitím klidně projde STK bez jediné poznámky. Analytik z carVertical mi k tomu řekl, cituji volně, že za první kvartál 2025 evidují nárůst prověřovaných aut s podezřelou povodňovou historií asi o třetinu oproti loňsku, ale sám dodal, že ta data vychází z dotazníků a skutečnost bude nejspíš horší. Do Česka se v roce 2024 dovezlo kolem 140 tis. ojetin, o devět procent míň než předtím, ukazuje Centrální registr vozidel. Po každé velké povodni ovšem dovoz dočasně naskočí, to dokumentovala už Česká televize po záplavách 2002, kdy trh narostl asi o desetinu a většina toho přírůstku šla na vrub aukcí.

Kupující se spoléhá na to, že zaplavené auto pozná, vlhkost pod koberci, plíseň, zrezlé šrouby. U laicky opraveného auta to platí. Jenže profík přečalouní celý interiér, koberce vymění za nové, motor vyčistí tak, že na něm nepoznáte nic, a v tu chvíli jste na pohled v háji. Mechanik v Ostravě, co dělá hlavně dovezené ojetiny, mi vyprávěl o kombíku s německými TÜV zápisy, po všech stránkách normální auto, až na zelené konektory za přístrojovkou, oxidace z vody, klasika. Kupec zaplatil plnou cenu, nic netušil, oprava elektroniky ho pak vyšla na víc než šedesát tisíc a pojišťovna to shodila, prý poškození před koupí, a to se o tom dalo v klidu hádat, protože jasný důkaz chyběl na obou stranách.

Ani Policie ČR ani Ministerstvo dopravy tenhle tok aut nijak nesledují. Svaz dovozců automobilů na to upozorňuje roky a nic. Registrace dovezeného vozu vyžaduje technickou a evidenční kontrolu, to ano, ale nikdo neřeší, jestli to auto v Německu neprošlo jako totálka po vodě. Německá evidence totálních škod s českou nekomunikuje a ta informace se cestou přes hranici ztratí. Plzeňský dealer, co jezdí do Sárska pro auta víc než dvacet let, mi říkal, že za poslední půlrok odmítl patnáct kusů, co mu přišly divné, většinou cenově mezi pěti a deseti tisíci eury, kde ta marže za vysušení a přeprodej dává ekonomický smysl a kde kupující moc nepátrá.

V Česku samotném zářijové povodně 2024 napáchaly pojistné škody za osm miliard korun, reálné škody se odhadují na devatenáct. Kolik z toho připadá na auta, netuší nikdo, ale část se na trh vrátí, to je jisté. Třetina ojetin v Česku má stočený tacho, průměrně o 110 tis. km, a zaplavené auto je podle mého horší záležitost. Stočené kilometry sníží cenu, fajn, ale auto jezdí. Zaplavené vám zhasne na dálnici, nebo airbag v kritickém momentu nenadskočí, a to je jiná kategorie problému. Na prověření historie ze zahraničních registrů málokdo sáhne, když kupuje ojetinu pod tři sta tisíc, a tím pádem celý systém spoléhá na to, že si každý pohlídá sám, s nástroji, ke kterým se normální člověk dostane jen obtížně.

Ten dealer z Brna nakonec augsburské sedany odmítl. O měsíc později se dva objevily na webu, jiné fotky, cena o třicet tisíc vyšší.